Na jaře, to jo, ale teď po létě budou vyschlé, odrazuje nás domestikovaná Češka z autopůjčovny v thassoské Limenarii od návštěvy vodopádů ve vnitrozemí. Jak se později ukázalo, byla její informace podobně nespolehlivá jako čtyřkolka, kterou nám zprostředkovala, což se naštěstí vyjevilo dříve. Do cíle na západě jsme proto vyjeli směrem na východ, abychom nechali vozítku spravit řízení. Hurá, už můžeme zatáčet i doleva! To se bude jistě hodit, i když cestou zpátky na západ a do vnitrozemí míří první odbočka zrovna doprava. Od pobřeží je Maries vzdáleno něco přes deset kilometrů a cesta se vine jedním obrovským olivovým hájem. Tedy ono je to mnoho malých hájků; ale jen barevné značky na stromech dávají tušit hranice jednotlivých pozemků. Stojí za to se přírodní galerií olivovníků projít a obdivovat mohutnost a rozmanitost staletých kmenů, narostlých, popraskaných a zkroucených do avantgardních tvarů. Tato trvalá expozice nemá kurátora; žádného nepotřebuje.
Asfaltová cesta končí ve vesničce Maries. Patří k nejstarším na ostrově, i když původně prý stávala jinde a na nynější souřadnice byla přesunuta ve středověku kvůli pirátům. Pozoruhodné jsou dohady o původu názvu obce. Jedni jej odvozují od faktu, že ve vesnici žilo mnoho Marií, což považuji za dost chabou teorii, podle které by se tak musela jmenovat zejména v katolických oblastech každá druhá vesnice. To už se mi líbí víc drsná pověst z historie, podle které napadli vesnici piráti a jejich plenění unikly jen dvě ženy, obě jménem Marie. Jak se ale jmenovala vesnice před zničujícím nájezdem? Do třetice domněnka z jiného konce, jejíž vstřebání vyžaduje buď fundované znalosti etymologie, nebo notnou dávku fantazie: název prý nemá co dělat s ženským jménem, nýbrž s četným výskytem morušovníku.
Pod morušovníky se vrátíme na oběd, teď ale thassoskými Mariánkami jen projedeme, a že nemáme žádnou měkkou pandu, ale pořádně nadupaného maxíka, nemusíme odstavit vůz na konci obce, ale můžeme pokračovat dál po prašné cestě, na zdejší poměry velkoryse široké a rovné, až k jezeru. Je to jediné jezero na ostrově a na kráse mu v době naší návštěvy neubírá ani tak to, že je uměle vytvořené, jako spíše to, že většina vody z něj pomáhala hasit nedávné lesní požáry, takže z něj zbyla jen parádní louže. Necháme maxíka zaparkovaného na hrázi, odkud se může zhlížet v zrcadle hladiny, míjíme i šipku odkazující k vodopádu, kvůli kterému jsme se sem vypravili, a pokračujeme ještě pár kilometrů po cestě na horním kraji soutěsky s nápadem dostat se k vodopádu z druhé strany. Ještě ve chvíli, kdy scházíme z cesty (pokračující dál na Ypsarion, nejvyšší horu ostrova) a pouštíme se přímo korytem říčky zpátky, netušíme, nakolik je ten nápad dobrý. Pak ale proti nám přichází Němci, kteří se sem vyškrábali z opačného směru, a poskytnou nám živý důkaz, že to bude schůdné. Na jaře tudy musí téct dravý horský proud, ale na konci září je tu průzračná mělká říčka, kterou není problém po kamenech přeskákat na jednu stranu a na druhou a zase zpět. Odměnou za trochu obtížnější terén je nám ne jeden, ale hned několik vodopádů, kterými se navíc kocháme v naprostém soukromí. Když pak slézáme stěnu posledního, nejvyššího z nich, toho, ke kterému vede pěšina od jezera, podivuju se nad tím, jak ty Němce napadlo vyšplhat se tudy nahoru. A říkám si, že by bodlo něco sladkého – třeba med se zelenými fíky ze stánku u parkoviště. To vám je dobrota!
A spousty dalších dobrot se dočkáme na návsi v Maries. V štědrém stínu vzrostlých stromů tu koexistují tři prosté taverničky. Líbí se nám tu na plácku natolik, že si sem za pár dnů zajedeme na oběd ještě jednou. Na modré stolky nosí talíře Eiriny, u zelených obsluhuje Petsas. Obě taverny vaří skvostně a oproti letoviskům u moře velmi levně. Někde jsem se dočetla, že místní specialitou jsou obří fazole, takže si u Petsase objednávám fazolový salát. Pro jistotu mi přinese na lžíci sousto teplého a příjemně pikantního pokrmu, jestli mi opravdu bude chutnat. Ó ano. Stejně jako smažené kuličky z ovčího sýra. Stejně jako krupicový dezert. Ne že bychom si dezert objednávali, ale řečtí taverníci se předhánějí v pozornostech hostům. Eiriny nás takhle po míse řeckého salátu a talíři grilovaných mas téměř odbourala hromadou dokonalých profiterolek s medem a nutelou. Nikdo a nic nás nehoní, a tak pomalu mlsáme a nasáváme klid, který tohle místo vyzařuje všemi póry. Když se pak procházíme uzounkými uličkami kolem chudých domečků, je nám jasné, že žít tady není žádná romantika. Zároveň ale doufáme, že si Mariánky zachovají co nejdéle svůj půvab a nepodlehnou novodobým pirátům.
