Kdysi mě kdosi vzal k sestřičkám do Bílé Vody. Bylo mi náct a z té návštěvy si už nic nepamatuju. Na to, abych se dychtivě vrhla na nejnovější počin nakladatelství Host, pojmenovaný právě po oné vísce v Javornickém výběžku, nejslepějším střevě republiky, to však stačilo. Navíc když je z pera autorky Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovských bohyní. Kateřina Tučková na knize pracovala deset let: hrabala se v archivech, rozmlouvala s pamětníky, přitom zkoumala i vlastní vztah k Bohu a církvi, chvíli dokonce studovala teologii, zároveň psala a přepisovala, odkládala rukopis a vracela se k němu a znovu přepisovala, měnila vypravěče a přidávala postavy. A výsledek té dřiny je od dubna v knihkupectvích vydán na milost a nemilost laskavým čtenářům a sžíravé kritice.
Řeknu vám, vedle vytrvalosti se autorce nedá upřít odvaha. Odvaha publikovat bezmála sedmisetstránkový román, který sice už jen tím počtem stran slibuje vydatný čtenářský zážitek, ovšem jen pokud si dokážete najít čas na čtení doma, protože na tahání v kabelce a otvírání v tramvaji to není. Odvaha vypustit na docela malý trh docela hodně ateistické země román z prostředí řeholních řádů. Odvaha rozepsat se o věcech z minulosti i současnosti katolické církve, o kterých se většinou poslušně nebo rezignovaně mlčí. Odvaha vyprávět o silných ženách a slabých mužích (s čestnými výjimkami) a koledovat si o nálepku feministky, ba dokonce heretičky. Odvaha přizvat do knihy takové množství postav, rozkročených mezi 13. stoletím a současností. Odvaha půjčit si historická fakta a skutečné osudy a přetvořit je do fiktivní podoby. Odvaha poskytovat v souvislosti s vydáním románu rozhovory, opakovaně vysvětlovat motivaci a obhajovat svůj postoj.
Já bych tolik odvahy neposbírala. Tak třeba bych nedokázala pojmenovat vypravěčku Lena Lagnerová, protože se mi to jméno nelíbí, protože jsem o něj pokaždé zaškobrtla, protože zatímco Langerových je v republice skoro dva tisíce, Lagnerových je jen tucet. Mnohem větší potíž bych ale měla s tím překlopením skutečných událostí a osob do fikce. Když jsem četla Skleněný pokoj Simona Mawera, román inspirovaný osudy vlastníků brněnské vily Tugendhat, přejmenování protagonistů a odchylky od skutečnosti byly iritující. Dá se tušit, čím to bylo podmíněno a motivováno, ale stejně mi to vadilo. Kateřina Tučková se uchyluje k podobným technikám, ale snad že tak činí v mnohem větší míře, okatěji a otevřeněji, nedráždilo mě to tolik. I ona pozměňuje jména, slučuje více skutečných předobrazů do jedné románové postavy, dokonce upravuje znění historických dokumentů – aby se nedotkla žijících, aby neublížila těm, kteří se už nemohou bránit, především ale aby měla víc volnosti vyjádřit s dostatečnou naléhavostí, co má na srdci: vyzdvihnout ženy, které se nebály jít proti proudu, nikoliv z trucu či pýchy, nýbrž z přesvědčení, že nemohou jinak. A v sestře Evaristě se jí to podařilo na výbornou. Ta je bezesporu nejpropracovanější postavou celého románu, obdařená vlastnostmi, které čtenáře přímo svádějí přilnout k ní a zamilovat si ji, vší kontroverzi jejího konání navzdory.
A už je tady, to slovo, které se mi k románu přilepilo jako štítek, co nejde odlepit: kontroverze. Praktiky komunistických orgánů usilující o likvidaci řeholního života, sdružení katolických duchovních Pacem in terris kolaborující s režimem, aktivity skryté církve v čele s biskupem Davídkem, kněžská svěcení žen, polistopadové zklamání dotčených ze způsobu a podmínek začleňování do oficiálních struktur církve, to je jedno kontroverzní téma za druhým. A navrch kontroverzní podání, kdy jsou hranice mezi historií a historkou úmyslně setřeny. Ano, autorka zdůrazňuje, že její dílo není odborná práce, ale román. Jenomže ten se odráží od reálných událostí a je jen na čtenáři, co ještě bude vnímat jako východisko, a co už jako domyšlenou nadsázku, případně kolik informací si bude dohledávat, ověřovat a upřesňovat z jiných zdrojů (na některé dává v závěrečné poznámce tip sama autorka).
Přemýšlím, jestli se mi to líbí. Jestli mi celá ta kniha přijde jako dobrý nápad. Jenomže co se nevyvíjí, co neroste, co nereaguje na podněty zvenčí, to je mrtvé. Takže Bílá Voda jako prst, který dloubá do katolické církve, potažmo do každého jednotlivého katolíka, a provokuje otázkou, hele, co ty si o tom všem myslíš, jak tomu rozumíš, jak tomu věříš, má své opodstatnění a vnímám ji jako kontroverzi naveskrz konstruktivní. Já jako jednotlivý katolík. Jak a jestli vůbec ten prst pohne církví reprezentovanou jejími představiteli, se ještě ukáže. Zatím jsem objevila jen jednu noticku na facebooku otce biskupa Malého, poukazující v souvislosti s vydáním nového románu Kateřiny Tučkové na to, že poměry v církvi se i díky snahám papeže Františka pomalu mění. Pomalu.
Dalo by se napsat víc. O zajímavých názvech kapitol, o symbolice bílé a černé, o identitě některých zašifrovaných jmen… O samotném románu, jeho kompozici a ději, jsem toho moc nepsala úmyslně. Základní informace jsou snadno dohledatelné a nechtěla jsem zbytečně vyzrazovat víc. Kdo se nebojíte tlustých knih a provokativních témat, Bílou Vodu si přečtěte. Je poctivá, je upřímná, je dobrá. A možná i léčivá.
Tučková, Kateřina: Bílá Voda. Host 2022.