top of page
  • Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Cvilín - kopec divů


Tento víkend jsme měli strávit v mém rodném Krnově. V pátek dopoledne jsme potřebovali vyřídit něco v bance, pak jsme si chtěli dát doma oběd a vyrazit. A tak jsme v pátek dopoledne zašli do banky, vrátili jsme se domů a – odpadli jsme. Byli jsme unavení jak koťata a na koťata je cesta přes celou republiku, jakkoli malou, přece jen moc. Jeden by řekl, že dva týdny na zotavenou z lehkého covidu musí stačit. Tak nám zjevně ne. Místo obvyklé procházky na Cvilín dělám pořádek ve fotkách z minulých let a podzimů. Má to tu výhodu, že mi u toho nefouká do uší studený vítr. A já vám ráda pár snímků ukážu v galerii.


O kopci nad městem jsem psala už v jednom z dřívějších příspěvků (Úsměv do schránky). Trochu jsem se tehdy utrhla ze řetězu, a když to dnes po sobě čtu, stojím si za každou větou, jen si nejsem jistá, jestli se najde někdo, kdo tak dlouhou stať zvládne dočíst až do konce. Tentokrát tedy zkusím být stručnější a nechám mluvit víc obrázky.


Začneme tam, kde jsme skončili minule – u kláštera salvatoriánů. Společnost Božského Spasitele, založená německým knězem Janem Křtitelem Jordánem, získala církevní schválení v roce 1885. U nás působili v první polovině 20. století na šesti místech. V Krnově byla po Valašském Meziříčí druhá nejstarší řádová kolej. Dnes v jejích prostorách pečuje Charita o klienty s duševním onemocněním a pořád ještě mají poštovní schránku, do které můžete poslat svůj úsměv.


Nejkratší cesta od Salvátora na vrchol kopce vede po louce, já vás ale zavedu kousek zpátky pod schody, protože vás nechci ochudit o ten impozantní pohled od prvního stupně vzhůru. Na konci 17. století, ještě když tu žádné schody nebyly, lemovala pěšinu ke kostelu křížová cesta. Byla tu, není tu. Kaplička v půlce kopce vyrostla až při obnově poutního areálu po požáru v půlce 19. století. Když jsem byla malá, bylo o strach do ní vstoupit, zdi posprejované, okna vytlučená, na podlaze skládka. Je radost vidět ji teď opravenou a upravenou. Jako by říkala: Člověče, blížíš se k svatému místu, uprav se a oprav smýšlení.


Na podzim se na cvilínských schodech konávají běžecké závody. Já vás honit nebudu, vystoupejte těch plus mínus dvě stě schodů svým tempem, ať nejste uřícení. Zatímco budete nahoře popadat dech, obhlédněte empírové kapličky s novou křížovou cestou. Kousek dál od vchodu prozrazuje trošku větší Kaple sedmi tajemství místo, kde stával původní dřevěný kostelík. Můžete se na ni podívat prostřednictvím virtuální prohlídky, a pak můžete nakouknout i do kostela samotného.


Poutní chrám je zasvěcen Panně Marii Sedmibolestné, jejíž vyobrazení najdete na hlavním oltáři, jak už to tak bývá. Neobvyklé ovšem je, že tady jsou ty oltářní obrazy dva, jeden nad svatostánkem a druhý na zadní straně oltáře, a že jsou si hodně podobné, ale liší se výrazem Mariiny tváře. Krnovský měšťan Heinrich Teuber je měl malovat v době, kdy byla jeho dcera na smrt nemocná. Prý se nakonec uzdravila, stejně jako mnozí poutníci, kteří své vyléčení připisují zázračné moci obrazů. Že jsou zázraky potřeba k uzdravení nejen těla a duše, ale též minulosti, ukazuje nálepka na dopravní značce, tak nepatřičná na posvátné půdě.


Jen pár kroků od kostela stojí rozhledna z roku 1903. Kdo ještě nemá dost schodů, může vystoupat po 25 kamenných a 109 dřevěných stupních na vyhlídkovou plošinu. Nabízí se odtud krásný výhled zejména na město a na polskou stranu hranice. Jako dítě mě fascinovala patchworková krajina polského venkova, sešitá ze spousty malých barevných políček.


Jestli vás schody na rozhlednu odrazují, nezoufejte. Při procházkách po návrší narazíte na dřevěné kruhy, které nasměrují váš pohled na nejvyšší vrchol Beskyd na jedné a Jeseníků na druhé straně. Zda Lysou horu a Praděd skutečně uvidíte už bude záležet jen na dohledové vzdálenosti, k jejímuž výpočtu si můžete vymyslet vzoreček beroucí v potaz momentální oblačnost, ostrost vašeho zraku, případně čistotu brýlových skel.


Cvilín je kopec mnoha divů a jedním z nich je, že z něj dohlédnete k Balatonu. Akorát ne k tomu maďarskému. V Krnově se tak říká rybníku za městem směrem na Opavu, který má v mapách oficiální označení Petrův. Na fotce v galerii je a zároveň není, byl totiž zrovna vypuštěný. Vesnice na vzdálenějším břehu už je polská.


Slíbila jsem, že budu stručnější. A tak si už jen sedneme na espresso do někdejšího zájezdního hostince a budeme spřádat plány na dobytí zříceniny hradu na zadním kopci a průzkum města pod kopcem. Na rozloučenou pak dám k dobru historku, jak jsme tady posledně po vystoupení z auta potkali jednu vzdálenou příbuznou, ana oděna v lněné kytlici po kotníky kráčí ku kostelu. Ukázalo se, že její kamarádka šije rubáše a naše přízeň se uvolila býti modelkou pro pořízení reklamních fotografií. Na nebožtici byla, k naší velké radosti, hezky živá. – Cvilín je opravdu zázračné místo!


bottom of page