• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Jana Eyrová z Buzic a Škvořetic


Loňský listopad podle meteorologů nijak zásadně nevybočoval z průměru. Prý spadlo méně srážek, zato více svítilo slunce. Ne že bych si všimla. Jak taky, když průměrná délka slunečního svitu v Jihočeském kraji činila 69 hodin. Když si to spočítáte, dělá to něco málo přes dvě hodiny denně! A když zohledníte inverzi, díky které si sluníčka užili hlavně na Šumavě (Churáňov 153 hodin), zbude vám na níže položené oblasti o to méně (Vráž 45 hodin).


I takoví jezevci a peciválové, jako jsme my, proto dokázali ocenit i ty nejchabější pokusy neduživého sluníčka prodrat se mraky, mlhou a kouřem až k nám. V tu chvíli jsme naplnili termosku horkým čajem, nabalili se do podvlíkaček, nasadili kulichy a vyrazili na vzduch. A protože nemělo cenu vydávat se někam daleko, začali jsme prozkoumávat blízké okolí. Popojeli jsme pár kilometrů, zaparkovali na návsi některé z přilehlých vesnic a obešli další dvě, tři, po pěšinách a přes les, kolem rybníků a podél pastvin, zpátky k autu. O výletu k Žižkovu památníku u Soběslavi už jsem psala, tentokrát se chystám vylíčit vycházku, při které jsme ustavili KluZiT – Klub zimní turistiky. Členská základna je na maximálním povoleném počtu, být nás víc, rozehnal by nás PES č. 5. Takže jsme dva plus jeden sympatizant, který nám během našich toulek zahřívá místo na peci, abychom se po návratu měli kam uchýlit.


Od chalupy na škvořetickou náves je to kousíček, mazda Líza nás tam zavezla za deset minut. Teda za patnáct, protože to, co předváděla jinovatka, nás přinutilo na chvíli přerušit jízdu, vystoupit z auta a vpít do sebe tu snovou scenérii. Auto jsme nechali u kapličky, co už má pěkný plášť, ale vevnitř je zatím vykuchaná a místo podlahy má jen natažené šňůrky, jako ten labyrint, tuším, že v pevnosti Boyard, kterým je třeba projít a nezavadit přitom ani o jeden provázek. Žádný takový úkol po nás naštěstí nikdo nechce, a tak si šlapeme pěkně pohodlně po silničce, mineme jinou, už kompletně opravenou, kapli, pozdravíme rodinku labutí na namrzlém rybníku s nezvyklým jménem Dalině (ten rybník, ne ty labutě, i když, kdo ví) a nenakrmíme ovce a obzvlášť roztomilé kozy za ohradníkem, jelikož s sebou nic nemáme a cedulka na plotě to beztak zakazuje.


Buzicemi občas projíždíme, když zvolíme pro cestu do Blatné tzv. kochací trasu. Ta ale vede stranou dvou nejpozoruhodnějších objektů, vlastně tří, jak záhy zjišťujeme. Tím prvním je barokní most s výklenkovou kapličkou Jana Nepomuckého. Jak taky jinak, napovídá to ostatně i pět hvězdiček na fasádě. Jenomže soška světce byla ukradena, stejně jako soška sv. Václava, která ji nahradila. Tak tam teď bydlí Panna Maria, zatím neukradená, hlídaná lampičkou napájenou sluneční energií. Kousíček za mostem nás zaujmou stavby bývalého mlýna a asi kovárny. Náhon se zanáší větvemi a listím, tady už mouku nikdo nemele. Lámeme si hlavy nad tím, zda je letopočet na stodole 1310 opravdu správný, anebo zda je druhá číslice torzem osmičky. A pak sklopíme zrak k staré kamenné zídce a všimneme si vetřelce. Mezi nepravidelnými šutřisky vykukuje dokonalá koule, jako vystřelená z děla. Pro kamenné zdi máme slabost, to je znát i na naší nemovitosti. Proto nedokážeme pochopit, proč ve vsi někdo bourá starou zeď kolem zahrady a staví místo ní ultramoderní gabion, drátěný plot vysypaný kamínky a štěrkem.


To už ale kráčíme mezi poli, proti nám muž na bílém koni, zjevně ne Martin, protože nesněží, jen studeně fouká, a po hrázi zpevněné vzrostlými buky a mladými doubky se blížíme k tvrzi, podle některých dokonce hradu, z patnáctého, či dokonce už z druhé půle čtrnáctého století. V roce 1968 se tady natáčel film Čest a sláva. Chápu, že má někdo scénář a hledá lokaci. Tady se mi vnucuje otázka, jestli to funguje i naopak. Jestli už někdo napsal knihu nebo scénář kvůli nějakému místu. Jestli krajina nebo stavba mohou být natolik inspirativní, že dají vzniknout příběhu. Rozhlížím se kolem sebe a znám odpověď. Určitě. A kdyby prostřední ze sester Brontëových nenapsala Janu Eyrovou, mohl by se nějaký podobný román zrodit tady. Úplně slyším dusot kopyt, jak se Edward Rochester vrací z vyjížďky, a za oknem v hranolové věži se mihnul stín jeho pomatené ženy. Romantika, nijak zvlášť děsivá, jen syrová. Čas na šálek teplého čaje.


Úvozovou cestou mezi Buzickým rybníkem, který je velký, ač to v názvu nemá, a vypuštěným Velkým drážským rybníkem, který velký není, ač se tak nazývá, pak pokračujeme dál ke kopci Křesovec. Potkáváme hystericky štěkajícího psíka, kterému jeho panička domlouvá, ať nevyvádí, že jsme turisti. Asi už dlouho žádné neviděl. Na kopci nad Pacelicemi stojí kostel Proměnění Páně. Zatím stojí, ovšem není na tom nijak dobře. Vzal si ho ale do péče spolek Omnium a snad se ho podaří zachránit, takže jednou bude stejně malebný, jako kostel v Paštikách. Ten tady nezmiňuji náhodou, protože oba kostely jsou dílem téhož stavitele, Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Nahlížím dovnitř přes drátěný výplet vstupních dveří a s lešenářskými trubkami chvilku naslouchám kázání meluzíny. Je mi zima jako – inu, jako v kostele. A tak dobíhám Petra a kolem udivených kravek sbíháme do vsi, k domu zapáleného solárníka, s panely na střeše i na zahradě; dost možná právě on sponzoroval tu lampičku na buzickém mostě. Cesta lemovaná starými kamennými patníky natřenými pěkně na bílo nás pak přivádí zpátky do Škvořetic.


Než se dostaneme k autu, zastavíme se ještě u zámku na kraji obce. S trochou představivosti, dobře, tak s velkou trochou představivosti, připomíná Průhonice. V parku roste místo rododendronů pomníček rudoarmějce Michaila Šiškina, který se ráno 10.9.1945 probudil do posledního dne svého života. Na internetu později dohledám, že zahynul tragicky při manipulaci se zbraní. Nabízí se domněnka, že toho dne si sluneční svit vybíral náhradní volno za nadměrné směny v jiných dnech a Míša Šiškin si tmu oblačného dne rozjasňoval nějakou pálenkou z nedalekého blatenského lihovaru. Proč ale sahal po zbrani, to už si domýšlet nechci. Mou pozornost na sebe strhla nádražácká lampa za branou zámku, pamětník časů, kdy v budově sídlilo železničářské učiliště.


Nemusíte mi věřit, ale při nasedání do auta nám mává Jana Eyrová. Hned vedle místní sámošky stojí patrový dům jako přesazený z Anglie. Mohla by to být škola. A stejně tak dobře by v něm mohl bydlet vikář, u kterého se Jana zotavovala z nemoci, kterou si uhnala pobíháním po vřesovišti. My si nic uhnat nechceme, takže jí taky zamáváme a za chvilku už jsme zpátky na vyhřáté peci a necháváme se kocouřím předením uklimbat do příjemného dřímotu.


#výlety #kluzit




www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now