• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Jezírko lásky



Povídala bába bábě: Teta, už jste to slyšela? Copak, copak? No to o slečince ze zámku! O naší komtesce? Copak, bude se vdávat? Ále kdež! Taková tragédie, ani vypovědět to nemohu. Však víte, jak na zámek přišel nový podkoní. Všichni se divili, takový mladý a už mu svěří všechny koně! Ale šikovný on byl, to jo. A pohledný . Však to! Komtesa na něm mohla oči nechat. Jenomže kdo to kdy slyšel, aby si hraběcí dcera vzala podkoního. To by pan hrabě nikdá nedopustil. A slečinka, Pánbůh jí pomoz, už nemohla dál skrývat, jak jí outěžek kanýry nadouvá. Nešťastnice, celá zoufalá běžela do lesa k jezírku, taková tůňka to je, no ale kdo chce, i v kaluži se utopí. Voda se nad ní zavřela. Nebýt kloboučku na hladině, doposavad by ji hledali. Taková tragédie, věřit se mi tomu nechce.


Ani mě se té pověsti věřit nechce. Když se něco jmenuje Jezírko lásky, nemůže se to tak přece nazývat podle sebevraždy svobodné matky, no uznejte. Jezírko lásky přece zní tak romanticky, že by to měla být čirá lesní tůň, ke které by se mládenci chodili napít z dlaně své milé s přáním, aby jejich láska byla průzračná a svěží jako ta voda nabraná z kouzelného jezírka. Jak to je s čistotou jezerní vody doopravdy, vám nepovím, protože únor mrzne, až býlí praští a pole sílí, a nebýt cedulky, snad bychom kolem vodní plochy prošli bez povšimnutí, protože leží pod sněhem, stejně jako všechno vůkol. Jen když sluníčko propálí díru do mraků, zaleskne se země pod nohama, zatřpytí se jako zrníčka křišťálu, jako jiskřičky v očích zamilovaných.


Alternativní titul k vyprávění o dalších dvou zimních procházkách našeho soukromého Klubu zimní turistiky alisas KluZiTu by mohl znít: Jak se dostat do (V)ráže. Jihočeské lázeňské městečko kousek od Písku dělá mimo sezónu (navíc během pandemie) poněkud ospalý dojem, ale parkoviště u rozcestníku turistických tras naproti zámku je plné na Valentýna i den předtím. Víme to, protože jedno z těch aut patří nám. Stezek je tu ale dost na to, aby se návštěvníci v prostoru i čase dostatečně rozptýlili a až budeme chtít o měsíc později dodržet zákaz opustit bydliště, vyrazíme na procházku u nás na kopci a budeme mít co dělat, abychom nevráželi do sousedů, zasteskne se nám po těch skoro liduprázdných vrážských lesích.


Krásně jsme se brodili sněhem cestou necestou. Spíš tou necestou. Jeden modrý proužek mezi dvěma bílými, to byl náš kompas, šli jsem od značky ke značce, od stromu ke stromu, a divili se, zda tudy opravdu vede pěšina. Pro odpověď si sem budeme muset zajet, až se příroda zazelená. Teď jsou všechny barvy zakleté do černé a bílé, učili jsme se to v hodinách fyziky, sčítání barev, odčítání barev, optika. Černá se mému chápání vzpírala méně, stačilo smíchat všechny tempery, pak už nebyla žlutá a červená a zelená, spojily se v jedno, aby mohla vzniknout nová barva. To bílá je pro mne pořád záhadou, bez ohledu na to, kolika výkladů o její podstatě se mi dostalo. V tom se podobá lásce – kolik se toho o ní napsalo a napovídalo, a přece zůstává jedním velkým tajemstvím.


Vlastně jsem chtěla psát ještě o Čertově hoře, Vyhlídkovém průseku, potůčku beze jména, rezervaci Žlíbky, pohledu ze skal do kaňonu Otavy, osiřelém táboře pod Kobylou, kde se místo dětí prohánějí zajíci, a o ptačích šarvátkách mezi drážním domkem a zámeckou vodárenskou věží. Jenže nic z toho už mi nepřijde tak důležité, jako ta bílá barva, barva Jezírka lásky uprostřed února.


#výlety #KluZiT


www.laniusminor.cz

© 2016-2021 by Marie Jandová

Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now