• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Můj soused Libor Pátý



Když jsem se někdy v půlce léta roku 2014 vracela z práce, vystupovala jsem z autobusu zároveň se starým pánem, který si cestu oťukával slepeckou holí. Nabídla jsem mu doprovod a pomohla mu sejít šedesát tři schodů vedoucích do ulice, ve které, jak se ukázalo, jsme oba bydleli, jen každý na jiném konci. Až k brance se dovést nenechal, nicméně i ta krátká chvilka a těch pár slov, které jsme si během ní stihli říct, na mě udělaly velký dojem. A na starého pána zřejmě taky, protože mi na rozloučenou vtiskl do ruky svou vizitku.


O pár dní později, po návratu z dovolené v Řecku, jsem mu napsala krátký mail s nabídkou sousedské pomoci. Tu nikdy nevyužil, ale kontakt byl navázán a my jsme si pak párkrát zavolali, občas se náhodně potkali a tu a tam si napsali (prostřednictvím jedné jeho známé, která mu zprávy četla a podle diktátu na ně odepisovala). Naposledy jsem ho viděla… kdy to mohlo být, vloni? Spíše už předloni. Petr mi volal, že ho zahlédl, když projížděl kolem jeho domu. Rychle jsem seběhla na druhý konec ulice, abych se s ním pozdravila. Měl namířeno na plovárnu a čekal na smluvený odvoz. Bylo ovšem znát, jak je pro něj náš rozhovor vysilující. Krom ztráty zraku totiž přicházel též o sluch. Proto už nezvedal telefon, proto už mé maily zůstávaly bez odpovědi.


Je tomu pár dní, co jsem dostala do schránky zprávu od jeho vnuka: Vážení, s lítostí Vám oznamuji smutnou zprávu, že v pondělí 11. ledna 2021 ve večerních hodinách zemřel můj děda, prof. Libor Pátý. Odešel po dlouhé nemoci, která zejména v posledních dvou letech významným způsobem nejen ovlivňovala kvalitu jeho života a spolu se ztrátou zraku a sluchu výrazně komplikovala interakci s okolím, ale též mu znemožňovala zajímat se o dění a aktivně působit nejen ve společnosti, politice, vědě a kultuře tak, jak bylo jeho celoživotním zvykem. A k té zprávě bylo připojeno nejen parte a záznam posledního rozloučení, ale také pár textů o panu profesorovi a rozhovorů s ním a rovněž několik odkazů na další informace na internetu (za všechny sem vložím aspoň tento).


Postupně si je procházím, čtu a poslouchám, a seznamuji se s člověkem, kterého už tady na zemi nepotkám. Jeho životní příběh je příběhem jednoho století: Narodil se v roce 1929 do rodiny schopného bankovního úředníka a později ředitele továrny. Z Prahy se ještě před válkou odstěhovali na maloměsto, gymnázium už navštěvoval v Nymburce. Jen pár měsíců před maturitou byl pro odvážný politický výrok vyloučen ze všech gymnázií v republice, maturitní zkoušku však nakonec přece jen složil, a třebaže ho lákalo i studium historie a latiny, rozhodl se věnovat fyzice. Ve dvaadvaceti letech byl poslán k pomocným technickým praporům, z doby neurčité se ve výsledku vyklubalo 24 měsíců. Teprve pak mohl dostudovat a nastoupit na fakultu jako asistent, ale místo odborné kariéry ho čekal vyhazov a práce v továrně na žárovky. Kontakt s vědeckých světem si však udržel, věnoval se fyzice nízkých tlaků a sepsal vůbec první monografii vakuové fyziky ve světovém měřítku - až na to, že nikdy nesměla být přeložena. Na fakultě poznal svou ženu, Ludmilu Eckertovou, s kterou později pořádali odborné konference a s kterou také společně hráli komorní hudbu (na notovém pultíku pana profesora bývaly party pro hoboj nebo anglický roh). Pan profesor byl u vzniku Kruhu nezávislé inteligence a v zlomovém listopadu 1989 kráčel se studenty z Albertova na Národní třídu a spoluzakládal Občanské fórum. Byl pak náměstkem ministra školství a podílel se na tvorbě nového vysokoškolského zákona. O politiku a veřejné dění se zajímal i poté, co v nich přestal aktivně působit. Taky spolupracoval s Českým rozhlasem a dokud ještě mohl, redigoval časopis nymburského gymnázia. Za tragických okolností přišel o jediného syna a přežil i svou milovanou ženu.


Kdyby Pán Bůh rozdával životy a nabízel tenhle, kdo by se o něj přihlásil? Kdo by sáhl po tolika příkořích, ústrcích a nespravedlnostech? Kdo by se zhlédl v pilné práci a činorodosti bez vyhlídek na ocenění a slávu? Kdo by si vystačil s radostí z krásné hudby, fyzické práce a prozkoumávání a promýšlení nových věcí? Kdo by chtěl být Jobem Liborem Pátým? A přece ten stařec, který se mi připletl tehdy před sedmi lety do cesty, nebyl zahořklý mrzoutský dědek, ale krásný starý muž, plný laskavosti a dobroty. Stačilo všeho všudy pár minut a získal si natrvalo místo v mém srdci.


Milý pane profesore, pouštím si jeden za druhým všechny díly Vašeho vyprávění pro rozhlasový pořad Osudy a připomínám si Váš hlas, Vaše ráčkování i pečlivě vyslovované dlouhé samohlásky. Přiznám se, je mi při tom trochu teskno, že už se nesvezeme stejným autobusem, že už Vás nezahlédnu u branky, že už si nic neřekneme. Ale že smíte být zase pohromadě s manželkou a synem a především s Bohem, k němuž jste celý život směřoval, to Vám ze srdce přeji.


#víra