„Jedete na chatu?“ ptávala se mě kolegyně před víkendem a já ji týdny a měsíce opravovala, že nikoliv, páč my jezdíme na chalupu. Dívala se na mě nechápavě a já se ji snažila vysvětlit, že chata a chalupa nejsou totéž. Že chata je nemovitost zamýšlená od samého počátku jako rekreační obydlí, případně jako zahradní přístřešek, malá, původně a navzdory výjimkám dodnes povětšinou dřevěná, stavěná v lesích, u řek a na pozemcích mimo civilizaci, přinejmenším do doby, než těch chat bylo tolik, že vznikly chatové osady, ve kterých bývá stejně těsno jako v panelácích, jen k vám ten hluk nedoléhá přes strop, nýbrž přes plot. Že chalupa oproti tomu je venkovský dům, zkolaudovaný k trvalému pobytu, s vlastním číslem popisným a záznamem v katastru nemovitostí, který se stal domem víkendovým, nejčastěji proto, že děti původních majitelů žijí ve městě a na venkov se jezdí jen rekreovat. Ve výsledku tedy chata i chalupa slouží témuž účelu, uznávám. V osvětovém úsilí jsem poněkud polevila poté, co mi došlo, že kdo v dětství jezdil s rodiči na chatu, pro toho bude už navždy každý rekreační objekt chatou. Nejsou mi, pravda, známy případy opačné, tedy že by někdo měl na mysli chatu a hovořil o ní jako o chalupě, ale možná by se někdo takový našel. A já jsem prostě jen hnidopich a hrdopych, kterého se dotýká, že těch našich sto padesát metrů zastavěné plochy někdo nazve chatou. A přestože se chataři a chalupáři běžně házejí do jednoho pytle, chalupa zkrátka není chata, jasný?
„Už máte hotovo?“ ptává se mě pravidelně soused a já mu trpělivě opakuju, že nikoliv, páč hotovo nebudeme mít nikdy. Teda máme naději, že snad už napřesrok se s pomocí šikovného pana Šípa prokopeme, probouráme, prořežeme, pronatíráme, proskládáme, prostavíme a proopravíme z hrubých prací a náročných projektů k činnostem subtilnějším a méně naléhavým. Jelikož jsme ale domek kupovali právě proto, aby se měla zručná polovička našeho páru kde vyřádit, baví nás všechny ty opravy a úpravy už teď, či stále ještě. Je to snadné, když chceme a můžeme. Ti, kteří vědí, že na domě je pořád nějaká práce, ptají se zasvěceně, na čem zrovna děláme. V odpověď na to se nadšeně rozpovídáme o terénních úpravách pozemku a kamenných chodníčcích (pan kameník Šíp), o přistavované předsíňce ke sklepu (pan zedník Šíp a tesař Petr), o obložení zádveří a půdy (lakýrnice Marie a truhlář Petr), renovaci bazarového psacího stolu (restaurátor Petr) a bylinkové skalce (zahradnice Marie). Slovo rekreace je nejčastěji chápáno v přeneseném významu jako obnovení sil. Mohlo by se zdát, že pracovní víkendy jsou vším, jen ne rekreací. Pokud ale pracujete jako kancelářská krysa a celé dny jen vejráte do počítače a datlujete na klávesnici, je bobrování na chalupě velmi příhodným způsobem odpočinku. Ve starém domě má navíc rekreace mnohem blíže k původnímu latinskému výrazu recreare – znovu stvořit. V tomto duchu nerekreujeme ani tak sebe, jako ten dům. A máme to štěstí, že práce na obnově domu nám navzdory vynaložené síle přináší občerstvení a oddech.
„Kdy se tam přestěhujete?“ ptávají se příbuzní pod dojmem popisovaných zvelebovacích a zkrášlovacích úprav na našem venkovském stavení a my zpravidla zamumláme něco o nezpůsobilosti chalupy k trvalému bydlení a o dojíždění do práce. Ve skutečnosti si tu otázku ale klademe taky, minimálně jednou týdně, v neděli odpoledne, když se máme sbalit a vrátit do Prahy a nad jihočeskou vískou svítí sluníčko, povívá větřík, ve větvích štěbetají vrabci a kachny na rybníce se nám škodolibě chechtají. Ani kocourovi se odsud nechce – a to je chován v zajetí. Takže když zrovna nepřemýšlíme nad technologickými postupy, časovými harmonogramy, koordinací řemeslníků a rozpočtovými položkami, lámeme si hlavu nad tím, jak to zaonačit, abychom mohli přijet a už nemuseli odjet. A držíme si všechny palce, abychom na to přišli co nejdřív, protože do důchodu se nám čekat nechce.