Tenhle příspěvek měl být o dvou knihách do nepohody, myšleno do krize. Ale rozepsala jsem se tak, že dám nakonec prostor každé z nich zvlášť.
První z obou knih jsem četla už před pár měsíci, během covidového lockdownu. Sepsali ji společně geolog a esejista Václav Cílek, strojař, tramp, vodák, speleolog, cestovatel a absolvent kurzů přežití Ferdinand Šmikmátor, záchranář a krizový manažer Josef Juránek, policista Lukáš Heinz a polárník Petr Horký. Už jen jméno Václava Cílka by samo o sobě bylo dostatečným důvodem po knize sáhnout, ale má navrch ještě lákavý poetický název: Ruka noci podaná. Že by se ale četla jedna báseň se říct nedá.
Její podtitul zní Základy rodinné a krizové připravenosti a po jejím dočteni jsem se cítila dost mizerně. Zjevně nejen já, protože poslední kapitola knihy, nadepsaná Naprosto uklidňující závěr, začíná větou Pokud jste dočetli až sem, nalézáte se ve stavu deprese, načež se snaží čtenáře z těch chmur vyvést. A to prosím pěkně tvůrci hned v úvodu předesílají, že se většinou zabývají měkkými formami preperství, to znamená, že předpokládáme, že časem se situace vrátí do normálu. Tohle není kniha pro radikální prepery, protože z jejich pohledu je příliš něžná. Přičemž slovo „preper“ označuje člověka, který bere možnost krize vážně a alespoň trochu se na ni připravuje.
Řeč je o chronické krizi, která vede k pozvolnému zhoršování situace, „rozpouštění“ civilizace. Nebojujeme v ní o život, ale učíme se žít s méně věcmi, objevujeme praktickou i životní moudrost dřívějších generací, jejich řemesla a zemědělské postupy. Trénujeme na dobu, kdy mikrobi budou víceméně rezistentní proti většině antibiotik a bankomaty neochotné až k pláči. Ve zkratce se jedná o návrat před rok 1980, kdy muži uměli opravit traktor a ženy zavařit rybízovou marmeládu a ušít si jednoduché šaty. Což jsou dovednosti, které se přinejmenším na vesnici ještě vyskytují, takže je možno konstatovat, že:
Lidé žijící na venkově polovinu informací této knihy nepotřebují, protože je znají sami z praxe. Mají zděděné a prožité návyky od rodičů a prarodičů. Jsou spjati s lidovou zkušeností, kterou prakticky aplikují. Mezilidské vztahy jsou stále o něco čistší. Sousedská vzájemná výpomoc je běžná. Lidé jsou samostatnější, nezávislejší a mají dle zděděných tradic alespoň nějaké zásoby potravin. Jsou materiálně vybaveni pro různé nouzové situace.
Krizové výbavě je mimochodem věnována převážná část knihy, včetně tipů a odkazů na konkrétní výrobky a internetové zdroje, nebo nákresů a návodů k výrobě provizorních zařízení, ať už jde o filtraci vzduchu, dezinfekci vody, rozdělávání ohně či zajištění osobní bezpečnosti. A to je rozhodně jeden z aspektů, kvůli kterým se tahle (ve více významech toho slova) těžká kniha přesouvá do příruční knihovničky mého šikovného muže.
Ruka noci podaná je esejistickým pojednáním o krizích, o povaze a jednání lidí, kteří je přežívají, a o možnostech nácviku připravenosti a zároveň praktickou příručkou fungování v nestandardních podmínkách. Tuto synergii vnímám jako její výhodu i nevýhodu. Na bezmála čtyřech stovkách stran toho autoři zvládli předat hodně, ovšem v rozdílné míře. Někde se rozepisují do absolutních detailů, jinde se jen zmíní o možnosti použít tu či onu surovinu nebo produkt a zanechávají čtenáře s udiveným výrazem, kde v době dlouhodobé krize sežene grapefruit.
Jako základní zdroj informací o tom, čím vybavit domácnost směrem k zvýšení její nezávislosti na fungování obchodu a služeb, čemu věnovat pozornost a kde se dobrat dalších informací je tato publikace jednoznačně skvělým počinem. Nabádá navíc nejen k hromadění zásob, ale stejnou, ne-li větší měrou i k vytváření pevných vztahů a vazeb a velmi doporučuje příklon k životu ve vědomé skromnosti, kdy konzumujeme pouze v rozsahu přiměřeném svým potřebám, vše řádně využijeme, nic zbytečně předčasně nevyhazujeme a chováme se vůči okolí a přírodě šetrně. Zbytečně se nepřejídáme, když nakupujeme, tak s rozmyslem a pouze kvalitní zboží, oděvy nosíme co nejdéle, a ne dle momentálních trendů. Připojeno je několik praktických tipů k tomuto přístupu k životu (oproti zdroji přepisuji lehce zkráceně), které by mohli kněží doporučovat věřícím jako zpovědní zrcadlo:
Osvojte si způsob života, kterým nebudete vědomě nikomu ubližovat, a žijte tak.
Najděte si partnera, který sdílí stejné hodnoty a vytvořte s ním svazek, který bude užitečný i pro ostatní. Pokud partnera máte, jemně se jej pokuste pro věc získat.
S nikým se nepoměřujte. Neznáte celý příběh.
Není důležité mít, ale být. Bytí by mělo být přínosné pro okolí.
Recept na šťastný život spočívá v umění být spokojený s tím, co mám, včetně manželky a dětí. Zkuste to, přináší to klid.
Pracujte a vydělávejte jen tolik, kolik skutečně potřebujete.
Oprostěte se od perfekcionismu. Je neslučitelný s vnitřním klidem.
Vykonávejte nějakou dobrovolnou a obecně prospěšnou činnost bez nároku na odměnu.
Veďte k jednoduchému životu v reálném, a ne digitálním prostředí také své děti. Buďte jim příkladem, že lze žít také jinak a opravdově tady a teď.
Snažte se, aby vaše děti rozvíjely manuální zručnost.
No a jestli teď hned nepřekliknete na nějaké internetové knihkupectví, klikněte na příspěvek o té druhé zmiňované knize. K dílu pětice mužských autorů totiž existuje pandán, sepsaný ženou, která píše víceméně o tomtéž, jak je patrné již z titulu Jak přežít konec civilizace aneb Cesta k soběstačnosti, ovšem činí tak velmi odlišným způsobem.
Comments