top of page

Výhonek osmilisté růže

Text: ťuhýk - Foto: ťuhýk

Byl to hubený vytáhlý kluk, sotva dvaadvacet, s ryšavým hnízdem na hlavě a pihami kolem nosu, jmenoval se Arnljótur a cestoval z rodného Islandu do – kam vlastně? Nikdy nezmínil jméno toho místa, prostě o něm vždycky mluvil jako o horském klášteře, přesněji o klášterní růžové zahradě, o kterou se měl starat. V batohu měl tři výhonky maminčiny osmilisté růže, kterou se tam chystal zasadit, a pak už jen pár svršků, svůj herbář a fotku půlroční holčičky, své dcery Flóry Sól. Ze začátku mě děsně iritoval. Přišel mi jako nezodpovědný fracek, který se na potkání chlubí obrázkem dítěte, na kterém není vidět, že je plodem půl noci trvající známosti a omluvně dodává: Musím si jen zvyknout, že mám dítě. Odjet od dcery i její matky do úplně jiné země mi nepřijde jako zrovna nejlepší způsob zvykání si. Jak říkám: lezl mi na nervy.

Jenomže během letu, a pak v nemocnici a v bytě jedné kamarádky, kde se zotavoval, a ještě i v autě na dlouhé cestě do kláštera mi prozradil leccos o sobě a o své rodině. O svém dvojčeti, autistickém bratru Josefovi, a zejména o rodičích s naprosto rozdílnými povahami a přístupem k životu: Se sny moc daleko člověk nedojde, chlapče, řekl by otec. Člověk musí zůstat věrný svým snům, řekla by maminka. A jak jsem ho poznávala, dívala jsem se na něj shovívavěji. Jeho maminka by řekla: Chce to věnovat tomu trochu trpělivé péče a především čas.

Arnljótur se zkrátka hledal. A myslím, že se našel. Přispěl k tomu pater Tomáš z kláštera se svou obsáhlou sbírkou filmů ze všech konců světa (Někdo má kočku, já koukám na filmy.), který na otázky po životě a smrti odpovídá promítnutím Nostalgie, Andreje Rubleva nebo Sedmé pečeti a recepty na vaření hledá ve Velké žranici. Tohohle týpka bych chtěla potkat. Ovšem ten největší kus cesty k sobě samému ušel Arnljótur až poté, co za ním přicestovala Anna a svěřila mu do péče jejich společnou ratolest, zatímco sama psala svou diplomovou práci. Bezradný mladík, který vyrostl takříkajíc ve skleníku, doslova i přeneseně, dozrává v milujícího otce.

Vrtá vám hlavou, kde jsem na toho zajímavého Islanďana narazila? Jeho příběh lásky naruby (od náhodného sexu přes narození dítěte k poznávání a zamilovávání) se odehrává v románu islandské autorky Audur Avy Ólafsdóttir, který v titulu nese název Afleggjarinn. Jak sama autorka v jednom rozhovoru objasňuje, skrývá toto islandské slovo v sobě hned tři významy: jednak výhonek rostliny, pak taky potomka a konečně i odbočku, postranní cestu. V překladu se ovšem tato mnohoznačnost ztrácí. Česká verze knihy se jmenuje Výhonek osmilisté růže, do francouzštiny a španělštiny knihu převedli pod názvem Rosa candida, v angličtině je k dostání jako The Greenhouse (Skleník) a německý titul je skoro až zavádějící Weiß ich, wann es Liebe ist? (Poznám, kdy je to láska?). Každá jazyková verze tak podtrhuje jeden aspekt románu, který je ale mnohem komplexnější a ve kterém svou roli hrají všechny tři významy islandského názvu.

Když si člověk přečte knihu jako příběh, může začít znovu a vnímat symboliku, kterou je nabitá. Moje dcera mi sedí tiše jako pěna na ramenou a já si jednou rukou stíním oči a dívám se vzhůru do světla, do šikmých světlých pruhů, až ji úplně nahoře v okně apsidy uvidím, nachovou osmilistou růži, právě v okamžiku, kdy první paprsek protne její korunu a dopadne dítěti na tvář. Román o těle, smrti, růži a otcovství je psán jazykem, ve kterém se slova mění v obrazy; ne nadarmo je autorka kunsthistorička (Může nějaký člověk vychovaný v tmavé lesní houštině, kde si musí proklestit cestu mnoha vrstvami stromů, aby mohl dát dopis na poštu, pochopit, co je to, čekat celé své mládí, až vyroste jeden strom?). V knize není místo pro záporné postavy, úvahy o smrti ponoukají k radosti ze života, je prodchnuta laskavým humorem a čiší z ní vyrovnanost a klid. Číst ji je jako procházet se v růžové zahradě horského kláštera. Takže pokud to máte do nejbližšího konventu trochu z ruky, sáhněte po Výhonku osmilisté růže.

Ólafsdóttir, Audur Ava: Výhonek osmilisté růže. Plus 2012. Překlad Helena Kadečková.

Commenti


bottom of page