www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Jak přežít jazzový koncert

 

V hudbě se zrovna dvakrát nevyznám a jméno Fabrizio Bosso mi nic neříkalo, ale ukázka na youtube dávala tušit, že to italský trumpetista s tím zkrouceným kusem plechu fakt umí, a lístky jsem dostala zadarmo, takže hurá. Jak se ale popasovat s pocitem nepatřičnosti, že hudbu, která se před sto lety utvářela po barech, klubech a nevěstincích, posloucháte půldruhé hodiny nehybně zaboření do měkkých divadelních sedaček?

 

Způsob první: Hudba jako obrazy a hlasy

Ten obraz se mi před očima promítl někdy během druhé skladby, která zněla notu od noty víc a víc jako brebentění upovídaných sousedek. Už jsem nedřepěla v podzemním sále uprostřed Prahy, ale nahlížela jsem z mírné výšky do rozsvícených oken města po setmění někde v Itálii. Už jsem neslyšela perkusistu a jeho metličky, ale ženu, která velmi pomalu míchá vajíčka na omeletu, zatímco ji zezadu objímá její muž a šeptá jí něco do ucha. A když pak hudba přešla do pianissima, to v sousedním domě četla maminka malé dcerce šeptem pohádku na dobrou noc. O kus dál v zahradě se mrouskaly kočky a v parku s blaženým výrazem tancoval opilec. Když Bosso a jeho tři spoluhráči přitvrdili, nasvítili scénu, jak vzteklý chlap buší na dveře a domáhá se vstupu do bytu, ve kterém se chvěje žena s rukou na telefonu, připravená zavolat policii, kdyby ten křik vzbudil děti. Za jiným oknem smutní čtrnáctileté děvče, že se odstěhoval kluk ze sousední třídy, do kterého ona byla tajně zamilovaná, a teď naň nemá žádný kontakt. Na náměstí si dávají sraz kluci na motorkách, pokuřují a flirtují se skupinkou hihňajících se holek. Ale to už je přehlušuje trumpeta s tak sugestivně chvástavým námětem, že zpřítomňuje stůl štamgastů v zakouřené hospodě a jednoho macha, co sám sebe považuje za středobod vesmíru. Střídá ho další obraz na pomezí malby a fotografie: kasíno, ruleta a kulička, která zpomaluje a už už zapadá, ale ještě se přece jen překulí, napětí do poslední chvíle a asi se strefila do správného čísla, protože než mi výjev zmizí z očí, zahlédnu ještě číšníka přinášet šampaňské. Následuje rozpustilý kus, jako děti, jejichž rodiče odešli na celý večer z domu a hlídá je chůva, která se je ale marně snaží zahnat do postele, zatímco ony se dál s výskotem honí po schodech. Na balkóně v posledním patře stojí žena se sklenkou vína, v nemocniční posteli leží starý muž a pokukuje po sestřičce a v garáži nacvičuje partička muzikantů: v tom fiktivním městě to žije a ta zvláštní snová prohlídka je zážitkem velmi intenzivním.

 

Způsob druhý: Hudba jako z filmu

Petr shlédl víc filmů, než já přečetla knížek, což znamená, že jich viděl opravdu hodně. Není tedy divu, že se mu k jednotlivým skladbám začnou bezděčně přiřazovat filmové scény. Někdy v půlce koncertu ho to ale přestane bavit a začne podle znějící hudby vymýšlet scénář svého vlastního snímku. Teď váhám, jestli na tomto místě líčit celý děj, protože ten námět je tak kompaktní a nosný, že by si zasloužil zodpovědnější zacházení, než ho jen tak vybrebentit. Začíná na jakési vernisáži, z které si hlavní protagonista odskočí do sousedního muzea, aby velmi rafinovaným způsobem ukradl z vitríny starožitné hodiny, skrývající v sobě mapku a klíček. Z retrospektivních prostřihů vyplyne, že oba předměty mají souvislost s válkou. Hrdina se sice opět nenápadně vmísí mezi hosty vernisáže, ale je prozrazen a stačí už jen utéct v kabrioletu ukradeném i se zkoprnělou ženou na sedadle spolujezdce. Na rozuzlení zápletky byl koncert bohužel příliš krátký. Můžete si ale na youtube najít nějaký playlist tohoto talentovaného italského jazzmana (třeba tento nebo tento) a nechat se unést vlastní fantazií.

 

Ať už se vnoříte do obrazů nebo se necháte vtáhnout na filmové plátno, oběma způsoby se dá jazzový koncert nejen přežít, ale i si užít. Příjemnou zábavu!

 

Fabrizio Bosso Quartet, Městská knihovna Praha, 23.10.2016

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now