www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Thassos: Reportáž pro kočku

Milý Fešáku,

být či nebýt kočkou v Řecku, to je otázka. Oproti psům tu tví soukmenovci požívají větší přízně, ale na růžích ustláno nemají. Většina squatuje, kde se dá i nedá, a živí se, jak umí. V létě jim přilepšují turisté; není taverny, ve které by hosty kromě majitele neobskakovala i celá tlupa chlupatých příživníků, čekajících na sousta, odtržená od úst se značným sebezapřením, jelikož řecká kuchyně je hodně dobrá a dělit se třeba o grilovanou chobotničku se jednomu fakt moc nechce. Protože ale i kočky umí dělat psí voči, nosíme s sebou sáček s granulemi. Jak ale přežívají tví příbuzní za mořem v zimních měsících, to netuším. Nějak to zjevně zvládají, protože třeba náš hotelový kocour Malachiáš, jak ho Petr pojmenoval, se vrací s každým jarem, kdy se hotel po zimní přestávce znovu otevírá, už pět let.

Malachiáš z Trypiti by se ti líbil, teda aspoň myslím. Nám se líbil hodně. Jak by taky ne: když přišel ke stolu, vlastně ani nechtěl krmit a hozená sousta často nechal ležet, spíš si říkal o podrbání. To měl tuze rád. A že na sebe dbal a svůj bílo-rezavý kožíšek hezky udržoval, pohladil ho člověk rád. Za odměnu se toho hodně dověděl, protože Malachiáš byl děsně ukecaný a vybrebentil i to, co nevěděl. Vážně, tak ukecané zvíře aby jeden pohledal! Vyluzoval naprosto originální a nezapomenutelné dvojmňouky, něco jako mia-mňau, s melodií svědčící o talentu pro asijské tónové jazyky, v helénském prostředí bohužel nevyužitém. Z kocoura se po pár dnech vyklubala kočka, ale její skutečné jméno nám nikdo z personálu nebyl s to říct, takže v naší paměti zůstane už napořád Malachiášem. 

Vlastně ani žádnou jinou ostrovní kočku neznáme jménem. Do paměti se nám ale zapsaly i tak. Třeba černobílý strážce rozpadlého domku ve vesnici Theologos, který na nás troufale vyplazoval jazyk, než statečně utekl, nebo ten dlouhosrstý tvor barvy bílé kávy v Maries, který jako by na vedlejšák hlídal jedno rozčepýřené kotě, malé a černé tak, že chvíli trvalo, než ho člověk vůbec rozpoznal. Když už jsem zmínila Maries, tak na tuhle vesnici bacha, milý brachu! Tamější kočky jsou fakt dost drsný! V místní smečce se volby do kočičího zastupitelstva konají častěji než v té nejnestabilnější samosprávě a nikdo nikoho nešetří. Vítězí ten nejsilnější a nejdrzejší a běda, když mu budeš pokukovat po jeho vyvolené, a dvakrát běda, když mu vyfoukneš sousto. Křič a zdrhej, dobře ti radím. A nenech se zmást idylou, že si tu jedna bílá s jedním mourkem přátelsky masírují kožíšky. Uši mají v pozoru a jsou připravení skočit po komkoliv a čemkoliv.

To v Kastru, tom pokojném a námi tolik opěvovaném řeckém Nepálu, jsou i ta zvířata tak nějak víc v klidu. Ani tady se nevyplácí nerespektovat hierarchii a koťata to tu mají stejně těžké jako jinde, ale víc než bitky pěstují místní čumáci jógu. Opřít o dvě přední, zadní vystrčit, hlavu vyvrátit – a vydržet. Jedná ásana krkolomnější než druhá, nebudu je ani zkoušet, vždyť nezvládnu pořádně ani kočičí hřbet. Když tě ale vidím, jak vysoko umíš vytrčit zadeček a jak blízko máš při tom stoji na hlavě, myslím, že bys s místními jogínkami hladce držel krok.

A ještě o jedné kočce ti chci říct, Fešáku. San Antonio Beach Restaurant v Potosu je od pohledu docela nóbl restaurace, ale to by nesměla být v Řecku, aby v ní nebylo taky pár koček. Jedna z nich mě rozbrečela. Bylo to jedno z nejorvanějších zvířat, které jsem na ostrově během těch pár dní potkala, s nemocnýma ušima a slepým znetvořeným okem budila soucit, ale slzy do očí mi vehnala svou mateřskou obětavostí. Přestože sama působila vyhládle, všechny granule a všechna sousta odnášela od stolu k plotu koťatům, příliš plachým, než aby přišla blíž. V letadle instruují cestující před startem, jak se chovat v případě nestandardních situací. Třeba když klesne tlak v kabině, spustí se ze stropu dýchací masky. Nejprve si je mají nasadit dospělí a teprve pak mají matky nasadit masku svým dětem. Vsadím se, že tahle kočka by na tohle pravidlo kašlala.

Ty se asi do Řecka nikdy nedostaneš, můj milý kocoure, a jak tě znám, ani po tom netoužíš. Chtěla jsem ti ale povědět, že i tam žijí zástupci tvého druhu a že jsou každý po svém hodni pozornosti. Ovšem kdykoliv se nám někde hodně líbí a nechce se nám domů, pomyslíme na tebe a rázem je nám jasné, kam patříme. To na tebe se těšíme, to ty jsi náš úžasný kocour. Zapiš si to za ty svoje chlupaté uši!

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now