www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Vlčí mlha

Když jsem kdysi poslala tchyni textovku ve znění „VSUDE SRBKY, PRIJEDEME POZDEJI.“, museli jsme následně vysvětlovat, že jsme opravdu jeli od Klatov, a ne z Balkánu, a že jsme se neprodírali davem imigrantek, ale jen dávali pozor na srnky. Byl to ovšem ve výsledku snadno vysvětlitelný překlep. Přeřeknutí se zdůvodňuje hůře. Jako to, které ze mne vypadlo na jedné maďarské okresce: „Pozor, žampióni!“ Šeřilo se a já jsem se ze sedadla spolujezdce snažila zabránit srážce s bažantem, vybíhajícím ze škarpy. Tím podivným výkřikem jsem svého muže za volantem ale jen zmátla a rozptýlila natolik, že jsme v té škarpě málem skončili my. Od onoho incidentu mám žampióny na talíři poměrně často – a to mi nikdy nechutnaly.

Vlastně je to nefér, protože za a) používání slov se špatným významem je jedním z raných příznaků jedné vážné choroby, stejně jako například nešikovnost, takže to máme v mém případě už dva symptomy a bylo by na místě se mnou soucítit a konejšit mě a ne si mě dobírat a za b) jsem tím přeřekem o dobrých sto padesát procent zvedla atraktivitu maďarského venkova. Ten totiž působí jinak velmi šedě, uboze a vylidněně, rozhodně o poznání šeději, ubožeji a vylidněněji než vesnice českého pohraničí.

A teď si představte, že jedete tou neutěšenou rovinatou krajinou, je slunečné dopoledne, takže srážka s pernatci ani s houbami nehrozí, a vy vyhlížíte okno, za kterým se pohne záclonka, a máte radost z každého domku, který má opravenou fasádu, protože obojího je na trase poskrovnu. A najednou vám spadne čelist a řidič raději zastaví u krajnice, aby nesjel z cesty, protože to, co se z čista jasna vynořilo za zatáčkou, by tu člověk vážně nečekal. Zabloudili jsme do městečka Fertöd nedaleko rakouských hranic. Až si ho budete chtít vygooglit a nebudete si moct vzpomenout na jeho krkolomný název, prostě do vyhledávače zadejte maďarské Versailles. Kníže Miklós Esterházy tady nechal původní lovecký zámek přestavět na barokně-rokokový palác, kde se dobře žilo nejen jemu, ale dlouhá léta i Josephu Haydnovi (méně dobře Esterházyho dědicům se všemi zděděnými dluhy). Více si o zámku můžete přečíst zde.

Na ten nečekaný objevitelský zážitek z loňska jsem si vzpomněla před pár dny, když mě nějaké zařizování zavedlo na Lounsko. Vesnička Vlčí s osmdesáti čísly popisnými je fakt díra bez úřadu, bez školy, bez obchodu, dokonce i bez hospody, zato se strojní traktorovou stanicí a (pozor, teď to přijde) s kaplí! Pěkně exotickou kaplí, za kterou by se nemuseli stydět ani v Konstantinopoli. No dobře, možná trochu přeháním, přece jen je maličká, ale kaple v byzantském stylu v kraji chmele, to je něco. Nenechte se zmást jejím vzhledem, nestojí tam až tak dlouho. Příběh její stavby je skoro pohádkový. Bylo nebylo, v tomto případě očividně bylo osm bratří Sochorů, „synů po Václavu Sochorovi, žijícím r. 1792-1864 na pop. čís. 12 a 23 ve Vlčím, “ jak praví nápis nad portálem, a „tímto dali najevo oddanost a lásku k rodné obci jejich – L.P. 1892-1900.“ Ten dělal to a ten zas ono a šiklo se jim, že byl jeden architekt, jiný zase investor a další malíř. Kaple je zasvěcena sv. Václavovi a rodina Sochorových ji po dokončení předala obci. Jako ve většině kostelů v tomto kraji se tady nekonají pravidelné bohoslužby, takže konec příběhu tohoto svatostánku až tak pohádkový není. Čin osmi sourozenců si ale zaslouží připomínku a uznání.

Raduji se z podobných nečekaných zjevení, kdy se vlčí mlha rozestoupí, a zámek, kaple, dům, most, rozhledna a jiné stavby, na svém místě překvapivé, tam stále stojí. Zažili jste to taky? A kde? 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now