www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Absynt, prosím

 

Pelyněk pravý, bedrník anýz, fenykl, meduňka, koriandr, andělika lékařská a velejemný líh, hodně lihu, sedmdesát procent lihu. Nápoj obestřený tajemstvím a legendami, poznamenaný skandály a zákazy, proslavený prokletými básníky. K ochutnání jsem se odhodlávala dlouho, děsil mě obsah alkoholu, bála jsem se hořkosti pelyňku. Zbytečně, jak jsem záhy seznala. Trpkost neznatelná a síla zvladatelná, neb absint se správně popíjí ředěný ledovou vodou v poměru 1:3 až 1:6. První čichový vjem po otevření lahve: Bromhexin, kapky proti kašli. První zraková asociace po nalití do skleničky: zelenkavo-zlatá duhová kulička. První chuťový pocit po napití: lékořice. Jestli člověku absint zachutná, záleží podle mne na tom, nakolik dá na první dojem. Protože dojem po druhém a třetím doušku, nějakém tom experimentování s poměrem vody a bungee jumpingu s neředěným panákem se od toho prvního může lišit. Piják absintu Viktora Olivy v pražské kavárně Slavia by mohl vyprávět.

 

Juraj Koudela a Filip Ostrowski se poznali v práci, kterou pak oba opustili, aby společně založili a vedli slovenské knižní nakladatelství zaměřené na reportážní literaturu. Pojmenovali ho Absint. Vlastně Absynt, což není slovenská podoba, nýbrž polská, protože oba pánové mají vazbu na Polsko a trochu tím asi taky vzdávají hold polské reportážní literatuře. V rozhovoru pro A2 na otázku, proč svému nakladatelství dali právě toto jméno, odpověděl Juraj Koudela takto:

 

Chtěli jsme, aby byl název pokud možno jednoslovný a srozumitelný. Slovo Absynt má v sobě cosi třaskavého, provokujícího. Rezonuje podobnou emocí jako knížky, které vydáváme – hořké, ostré, zanechávají po sobě něco silného, někdy bohužel i pořádný bolehlav. Navíc jsme ve stejnou chvíli vymýšleli i název pro edici reportážních knih, kterou jsme nakonec nazvali Prokletí reportéři, což je samozřejmě narážka na prokleté básníky, kteří jsou s absintem spjatí. Ti, stejně jako autoři reportážní literatury, psali o společnosti tak, že to pro její určitou část nemuselo být pohodlné a přijatelné. A pro autory samotné to mohlo mít fatální následky.

 

První absyntovku jsem si kupovala ze stesku po slovenštině. Měla jsem přímo fyzickou potřebu přečíst si něco v jazyce, který se mi ze života ztrácí víc, než se mi líbí, a první pomoci se mi dostalo v Božské lahvici, která knihám z Absyntu vyhradila jednu polici. Tehdy poprvé to byl titul 1947 Elisabeth Åsbrink. Chronologicky zachycuje vybrané události v poválečném světě, opakovaně se věnuje místům, kde se psaly dějiny, v kapitolkách o několika stránkách i jen o několika řádcích vypráví příběhy z Palestiny, Indie, New Yorku, Londýna, Ženevy, Paříže, Moskvy, Dánska, Brazílie, velké příběhy osob známých celému světu i malé příběhy lidí známých jen několika autorčiným příbuzným. Francúzski poštári štrajkujú. Simone de Beauvoir nedostane listy od Nelsona Algrena a Nelson Algren nedostane listy od Simone de Beauvoir. Dvadsiateho deviateho novembra mu pošle telegraf: „Štrajk zastaví listy, ale nie moje srdce.“ Převalovala jsem v ústech ty slovenské věty, ano, četla jsem si je nahlas, netušíc, že jsem rybka, co se právě chytila na udičku literární reportáže, žánru na pomezí faktů a beletrie.

 

S trochou nadsázky: Kdyby noviny psaly o Červené Karkulce, jejím vysvobozením z vlkových útrob zpráva o ní skončí. Reportér se za Karkulkou po nějaké době vrátí a bude se zajímat o to, jak prožitá událost změnila život nejen jí, ale i jejím blízkým. Témata prokletých reportérů ovšem nejsou pohádková. Impérium Ryszarda Kapuścińského má v hledáčku rozpad Sovětského svazu, Jennie Dielemans sepsala pod titulem Vitajte v raji reportáž o turistickém průmyslu, Filip Springer popsal v knize Miedzianka – Příběh zániku osud jedné pohraniční obce, Åsne Seierstad sleduje v reportáži Dvě sestry, jaký dopad na rodinu somálských přistěhovalců v Norsku má útěk dvou sotva dospělých dcer k bojovníkům Islámského státu. Kniha Gellerta Tamase Laserový muž předčí mnohé severské krimi romány. V Modlitbě za déšť provádí Wojciech Jagielski čtenáře dějinami i současností Afghánistánu. Slovenské reportáži Andreje Bána Slon na Zemplíne už jsem věnovala samostatný článek, stejně jaké své nejoblíbenější absyntovce Ganbare! Workshopy smrti Katarzyny Boni. A když jsem u těch nej, tak zatím nejsilnější čtení byl nejtenčí svazeček: Akoby si kameň jedla W. L. Tochmana, uvozený citátem: V dnešnej Bosne sa nekladú tri otázky: Ako sa má tvoj muž? Ako sa má syn? Čo si robil počas vojny?

 

Po více než třech tisících přečtených stran z edice Prokletí reportéři mám za to, že případnější název si pánové pro své nakladatelství najít nemohli! Kromě citovaných paralel mezi absintem a Absyntem jsem na vlastní kůži vypozorovala též nebezpečí vzniku závislosti a nutnost ředění. Dnes už absyntovky nečtu jen kvůli slovenštině, ostatně před pár lety rozšířilo nakladatelství svou působnost i na Českou republiku a některé tituly vydává jen v češtině. Získala si mě i jednotná grafická podoba edice, pod kterou je podepsaná designérka Pavlína Morháčová: vybraný font se příjemně čte, obálky s tučným titulkem a rozpixelovanou fotografií evokují novinové články a s tiskovou šedí, případně hnědí vazby kontrastují výrazné přebalové pásky. A ty mé absyntovky mají barevné nejen hřbety, ale i bříška, jak vidno na úvodní fotce. Tak teď už jen aby byla perfektní i jazyková redakce (Laserový muž se snad korektorovi prošmejk rovnou do tisku, jinak si ty chyby nelze vysvětlit).

 

Svatý Bernard přetvořil někdejší údolí plné pelyňku v místo známé pod jménem Clairvaux – jasné údolí. Texty Prokletých reportérů jsou plné pelyňku, ale taky vnáší světlo do džungle světa. 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now