www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Atlas odlehlých ostrovů

 

V době mé povinné školní docházky půjčovala učebnice škola. Celý rok jsme je používali, tahali je v aktovce a učili se z nich. A taky do nich psali, kreslili, ohýbali jim rohy, polévali je vodou i šťávou, trhali jim stránky a lámali vazbu. Ne vždy úmyslně, vždy ale s devastujícími následky, které jsme se pak na konci června snažili pomocí gumy, lepicí pásky a izolepy zmírnit a minimalizovat tak výši peněžité pokuty. Čím zachovalejší knihy kdo jeden rok vrátil, tím zachovalejší dostal půjčené na ten další. Plánovaná životnost učebnic byla kolem pěti, šesti let, ale některé tituly měly tak nízkou odolnost vůči běžnému opotřebení, že už po pouhém roce byly zralé na invalidní důchod. Právě takhle, v dosti zuboženém stavu, se mi do paměti vepsal školní atlas světa. Impresionisticky odstínovaná výška hor a hloubka moří, surrealisticky vedené čáry řek a cest a kubisticky vybarvené flíčky států mě mátly a na chuť jsem jim přišla až mnohem, mnohem později. Ne že bych uměla kdovíjak číst v mapách, spíš v nich slabikuju: abych se v nich našla, potřebuju si je natočit, severu a jihu budu už asi navždycky říkat nahoře a dole a mé svérázné zacházení s příliš mnoha nulami v měřítku přispívá k velmi svéráznému zkreslení geografických vzdáleností a velikostí. Navzdory tomu mám ale mapy svým roztomilým způsobem ráda.

 

Judith Schalansky, rodačka z dnes již neexistujícího státu, totiž NDR, zahořela láskou k atlasům někdy v osmi letech, když viděla v televizi dokument o Galapágách. Zatímco se vědci plížili k hnízdícím ptákům, vytáhla jsem z police nad televizí atlas a otevřela ho na mapě světa. Ostrovy jsem našla. Bylo to několik drobečků v bleděmodrém oceánu. Tam chci, oznámila jsem mamince. Jednou možná, řekla a trochu posmutněla. To už jsem ale sunula ukazováček přes Atlantik až k jižnímu cípu amerického kontinentu, před jižním polárním kruhem jsem zahnula a u Ohňové země jsem nabrala směr k severu. Vezmi to přes Panamský průplav, to je kratší, poradila mi maminka a poklepala na místo, které oddělovalo Severní a Jižní Ameriku. Tak jsem podnikla svou první cestu kolem světa. Krátce na to se poměry změnily, ale to už Judith po skutečné cestě kolem světa netoužila, protože si zvykla na cestování prstem po mapě. Tento způsob poznávání světa ji zavedl i do míst, kam se běžný smrtelník nemá šanci dostat, na ostrovy vzdálené od svých mateřských zemí tak, že se nevejdou na jejich mapy.

 

Právě jim je věnován její Atlas odlehlých ostrovů s podtitulem Padesát ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím. Judith Schalansky vystudovala grafický design a za Atlas odlehlých ostrovů získala několik ocenění, mimo jiné cenu německé nadace Buchkunst za nejkrásnější knihu roku 2009. Ta kniha je opravdu nádherná a já vám povím hned tři plus jeden důvod, proč se mi tolik líbí.

 

Důvod první – grafická podoba. Důvod pro estéty. Tvrdá kartonová vazba bez přebalu, plátěný hřbet. Všeho všudy šest barev: bílá, černá, zvláštní odstín bleděmodré, šedá, krémová a oranžová. Sazba neokoukaným fontem MVB Sirenne, inspirovaným písmem popisků ve staré přírodopisné knize z počátku 18. století. Dvě velké mapy na vnitřních deskách knihy. Jednotná úprava všech padesáti kapitol: vždy jedna dvojstrana, vlevo text, vpravo mapa.

 

Důvod druhý – informace. Důvod pro zvídavé. Kreativní využití malého prostoru pro hodně čísel, dat a názvů: oceán, souřadnice, název ostrova, mnohdy ve více variantách a jazycích, rozloha, počet obyvatel, poloha na mapě světa, vzdálenost k jiným zemím, ostrovům nebo pevninám, časová osa významných událostí. Na mapě, kde jeden centimetr zobrazuje pět kilometrů, zakresleny hory, řeky, zálivy, ledovce, u obydlených ostrovů též města a cesty. Uvozeno několika stranami o kartografii a objevování ostrovů, zakončeno slovníčkem a rejstříkem.

 

Důvod třetí – texty. Důvod pro literáty. Momentky z dějin, příběhy. O objevitelích Rudolfova ostrova. O epidemii na Svaté Kildě. O tisícovce přechodných obyvatel ostrova Ascension (objeveného na svátek Nanebevstoupení), telegrafistů a špionů na mezistanici pro kabely, které na dně Atlantiku spojují světadíly. O Marcu Liblinovi z podhůří Vogéz, který ve snech mluví neznámou řečí a kterého v dospělosti jeden bývalý námořník seznámí s ženou z ostrova Rapa Iti, jedinou, která mu rozumí. O neobvyklém dárku pro trestance ve vyhnanství na rajském ostrově Norfolk u příležitosti královniných narozenin. O podivném soužití guvernéra a poddaného na Ostrově svatého Pavla uprostřed Indického oceánu. O šedivém životě barvoslepých Mikronésanů na ostrově Pingelap. O marném hledání korzárského pokladu na neobydleném Kokosovém ostrově. O potápějícím se atolu Takuu. Příběhy skandální i smutné, drsné i úsměvné, dávné i současné, u kterých není prvořadé, zda jsou pravdivé. Všechny jsou vyčtené z existujících zdrojů a poutavě převyprávěné v souladu s názorem autorky, že: Kartografie by konečně měla být chápána jako poetický žánr a atlas jako krásná literatura.  

 

Atlas odlehlých ostrovů mi leží celé týdny u postele a já si z něj učítám před spaním. Mám s ním trochu potíž: po čtyřicítce a po jedenácté večerní totiž musím hodně mžourat, abych rozlišila maličké letopočty na časové ose a rozluštila zeměpisné názvy vytištěné bílou barvou na světlém podkladu, a ne vždy se domžourám. Přesto tvrdím, že je to krásná a povedená kniha. Kniha, kterou nelze přečíst a vrátit do knihovničky. A to je ten jeden důvod navíc, proč se mi líbí. Říká si o opakované čtení a prohlížení, o předčítání příběhů nahlas, o dohledávání informací a fotek na internetu a vposledku o vydání se na vlastní cestu, byť jen prstem po mapě.

 

Schalansky, Judith: Atlas odlehlých ostrovů. 65. pole 2011. Překlad Martina Loskotová.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now