www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Bisingrov

 

To jsem si takhle jednou zašla do čimelického papírnictví koupit pohlednici. Do auta jsem se vrátila s leteckým snímkem a otevřenou pusou. Jasně, spousta míst vypadá z ptačí perspektivy trochu jinak: protěžované budovy zámků, kostelů, radnic a památkových stavení ve svých opečovávaných šatech se skvostnými doplňky se upozadí a ze své okázalosti si ponechají jen tu prostorovou. Už ne ánfas průčelí, ani portrét z profilu – pohled shora je spíše skupinovou fotografií, která vyjevuje vzájemné vazby. Navíc je to pohled neokoukaný, mnohdy přímo nevídaný, a proto překvapivý a objevný. A přesně taková byla ta pohlednice Čimelic.

 

Že kousek od návsi stojí zámek, to jsme věděli. Ale že se na opačném kraji vsi rozpíná objekt jen o chlup menší, to bylo pro nás překvapením tak velkým, že jsme se hned vydali na objevnou výpravu. Chvilku jsme bloudili, což je možná v tak malé obci k nevíře, jenomže my jsme se vezli ve spřežení taženém 150 koni a k cíli vedla pěšinka mezi rybníky tak pro jediného koníka, a to by zrovna nesměl být po obědě. Nakonec jsme se trefili na silnici na Vrábsko a z ní pak odbočili k Bisingrovu.

 

Petr zaparkoval v uctivé vzdálenosti, ani ne tak z úcty ke stavení, jako z obavy o ty koně. Na první pohled bylo totiž zřejmé, že letecký záběr byl k tomuto místu až lživě milosrdný. Očím s nohama na zemi se naskýtal pohled na chátrající budovy s vytlučenými okny a propadlými střechami, vysílené nerovným bojem s náletovými dřevinami a schovávající se vyplašeně za vyspravovanými ploty a cedulkami zákazu vstupu. Že prý životu nebezpečno. To souhlasí, ty stavby mají namále.

 

I skrz tu bídu, do které se propadají, je přitom zjevné, že to kdysi musel být výstavní dvůr, podle serveru www.prazdnedomy.cz je to dokonce dispozičně a architektonicky jeden z nejpozoruhodnějších českých dvorů. Bissingerhof, hospodářský dvůr rodu Bissingerů nebo Bissingenů, stodoly, sýpky, chlévy a stáje vybudované v nádherné symetrii, s lehce rozmarnými věžemi kynoucími na pozdrav těm, kdo se k nim blížili po hrázi mezi Bisingrovským rybníkem a Stejskalem. Když se dívám na tu pěšinu a ohlédnu se přes rameno do dvora, zahlédnu koutkem oka statkářku a její dceru Doru, jak komandují čeleď, a pomyslím si, že by se tu někde mohla schovávat i Popelka, možná zrovna v jedné z těch dvou vížek. Kdyby se to tady bývalo dalo do pucu, nemusel pan režisér Vorlíček stěhovat celý filmový štáb mezi Švihovem a saským Moritzburgem; oříšky mohla Rozárka hlídat na Bisingrově a ples se mohl konat na čimelickém zámku. Jenomže právě že kdyby... Na sklonku 19. století tady byl založen lihovar, ten prý fungoval ještě v roce 1937. Po válce dvůr spadl do JZD a pak už jen padal a padal, až upadl docela. Dnes je v majetku Schwarzenbergů, spolu s mnoha dalšími navráceninami ve stavu horším než špatném, takže se nedivím, že se na sanaci a rekonstrukci nedostává prostředků; jen je mi to líto.

 

Bisingrov má silného ducha místa. Lihovarský komín je lákadlem pro komínáře, kteří se s každou vystoupanou kramlí vysmívají závrati. Stopy civilizace pohlcované divočinou jsou vábničkou pro fotografy, kteří si libují v černobílé syrovosti zániku. Já se výšek bojím a fotím jenom průměrně, ale jsem dobrá v čtení knížek – a tady dostávám chuť na Vladimíra Körnera. Děj jeho příběhů se odehrává jinde a zmar a zánik v Rychlebských horách měl možná jinou historii, ale ve výsledku je to prostě zmar a zánik, zánik, ve kterém se dutě rozléhá nicota – nikde, nikdo, nic. Ovšem i ve zmaru se ještě může uchytit semínko naděje, jako břízka mezi kameny, a kde je naděje, tam ještě něco je, tam ještě není zánik. Bisingrov ještě doufá!

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now