www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Černé ovce a beránek Boží

 

 

Anglický titul knihy zní v doslovném překladu Trable s ovcemi a kozly a odkazuje na pasáž z Matoušova evangelia o posledním soudu. Možná si překladatelka Anna Formánková nebyla jistá mírou biblických znalostí českých čtenářů, anebo redaktoři nakladatelství Host pochybovali o marketingovém potenciálu původního názvu, ať tak, či onak, na pulty tuzemských knihkupectví se román Joanny Cannonové dostal pod názvem Černé ovce a beránek Boží a tak trochu prozrazuje, že na poslední, čtyřsté jedenácté stránce, nezůstane žádná ovce bílá. Překvapit to může leda toho, kdo někdy viděl skutečně čistě bílou ovci. Podle mě taková neexistuje.

 

Kniha se zprvu může jevit jako milý dětský příběh, ale zdání klame. Ačkoliv jeho vypravěčkou je desetiletá Grace, příběh to není dětský a už vůbec ne růžový. Vedra letošního léta se nevyhnula ani Velké Británii, která zažila nejdelší vlnu horka za posledních 42 let. A právě do té minulé vlny, do rozpálených prázdninových dnů roku 1976, vtahuje autorka čtenáře své knihy. Když se ztratí jedna ze sousedek, paní Creasyová, policie ani její manžel nejsou znepokojeni zdaleka tolik, jako obyvatelé Ulice. Je to divné, ještě divnější jsou ale důvody obav a domněnky sousedů. Jak se totiž ukáže, každý z nich má nějaké tajemství, o kterém vnímavá a naslouchající paní Creasyová jako jediná z Ulice věděla. Když se Grace a její kamarádka Tilly vydávají po stopách paní Creasyové (a na radu pana faráře se pokoušejí najít Boha, protože „Pokud mezi lidmi existuje Bůh, tak se nikdo neztratí.“), dostávají se i na stopu jak těmto jednotlivým skrytým komnatám, tak i jednomu kolektivnímu zločinu, k němuž došlo před devíti roky.

 

Číst tuhle knížku je tak trochu jako jíst broskev, tak akorát měkkou a zralou, do které se opravdu s chutí zakousnete a vnímáte, jak je šťavnatě vtipná („Na pohřeb je důležité mít na sobě černou barvu, tím se projevuje úcta.“ „A kde ji budeš mít ty?“ „Chtěla jsem si vzít černé ponožky,“ vyložila jsem jí, „jenže na to je moc horko, takže si vezmu černý pásek k hodinkám.“) a zrale moudrá („Hodně záleží na tom, kdo se na rostlinu dívá. Co je pro jednoho plevel, může být pro druhého krásná květina. Velmi záleží na tom, kde zrovna roste a čí oči se na ni dívají.“). Jenomže ta broskev má tvrdé jádro a kousnout do pecky bolí. Úsměvnými postřehy dvou děvčat se vykreslují životy lidí z Ulice s jejich bolestmi a strachy, z nichž tím největším a nejproblematičtějším je strach z cizího. V jádru jsou tedy ovce a beránek o komunitě, o tom, co ji rozděluje a co ji dokáže stmelit, o přijímání a vylučování druhých, o vytváření soudů a odsudků, o předpojatosti a omezenosti.

 

Je na čase prozradit, že Joanna Cannonová je vystudovaná psychiatrička. S trochou nadsázky by se dalo konstatovat, že se jí do jedné knihy podařilo těch diagnóz dostat docela dost, Ulice je zabydlena lidmi s kompulzivním chováním, se závislostmi, s patologickými vztahy, s traumaty z dětství, nebo prostě jen s poněkud asociálními projevy. Právě o těch, kteří stojí na okraji společnosti, kteří se nedokážou začlenit a přes veškerou snahu nikam nezapadají, právě o takových chtěla autorka napsat. Na svém blogu se svěřuje, že ten příběh pro ni byl natolik důležitý, že pro něj ukrádala čas ve čtyři ráno před odchodem do práce, o poledních pauzách a při vzácných chvilkách klidu na nočních směnách. Tolik jí záleželo na tom připomenout, že podívat se na ty, kdo stojí na okraji, dětskýma očima nás může přivést k poznání, že to, co vnímáme jako nezapadání, je ve skutečnosti zapadáním po svém. Indiáni na to mají přísloví: Nesuď svého souseda, dokud jsi nechodil dva úplňky v jeho mokasínech.

 

Neznalá britských reálií neocením historickou věrnost prostředí, zmínky o dobových pokrmech a nápojích a televizních pořadech šly mimo mě. Stejně tak mě trochu iritovala role horka v příběhu, a když na závěr coby symbol katarze přišla bouřka, to už mi přišlo jako vypočítavost. A poslední zhruba čtvrtina, od úkazu na okapu, už působí trochu křečovitě. Jinak je to ale knížka, nad kterou by se dalo debatovat. Jednak co se týče děje, neb o lecčems mlží a ponechává prostor k domýšlení, jednak ohledně témat. Vedle toho zmiňovaného nezapadání mezi ostatní je pro mě stěžejním i téma sousedských vztahů. A já si po dočtení vzpomínala na sousedy, které jsem kdy v životě měla, připomínala si ty dávné a děkovala za ty nynější. Přemýšlím, co o nich vím, nebo nevím, a jak s tím nakládám a jestli nemám nějakého svého pana Bishopa, protože až dojde na oddělování ovcí a kozlů, ráda bych stála na pravém místě.

 

Cannonová, Joanna: Černé ovce a beránek Boží. Host 2018. Překlad Anna Formánková.

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now