www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Devatero řemesel

 

Prošel řadou různých životních zkušeností: byl kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem, barmanem, učitelem kreslení. Sám o sobě nejraději říká, že je filozofem, ale filozofem lidovým, přemýšlejícím o těch nejobyčejnějších lidských věcech. Působil také jako protestantský pastor. Předsádka knihy Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole takto představuje svého autora Roberta Fulghuma. Dodnes si pamatuju, jak jsem se do té knihy začetla hned na chodníku před knihkupectvím a nahlas se rozesmála. Kdybych tu knížečku ze života odpozorovaných a skvěle vypointovaných příběhů napsala já, přečetli byste si na předsádce, že jsem vyráběla kofolu, učila na zvláštní škole a dobrovolničila v nemocnici.

 

Vidím vám na očích, že vás to zaujalo a chcete se dozvědět víc. Tak tedy: V první třídě jsem chodila na gymnastiku. Paže si šikovně koulely míč zprava doleva a zpět a nohy se poslušně rozjížděly do šňůry. Třikrát týdně do tělocvičny a třikrát týdně do hudebky si ale vyžadovalo víc času, než nabízel pětidenní týden a volba buď-anebo tehdy padla na klavír. Později jsem ještě běžela pár závodů v orientačním běhu! Dnes už jen dobíhám autobusy a orientuju se jakž tak ve vedení jejich tras, v terénu jsem ale naprosto ztracená a jako navigační oddělení naší dvoučlenné automobilové posádky pravidelně selhávám, když na řidičovu otázku před rušnou křižovatkou: „Kam teď?“ odpovídám: „Počkej!“. Naše manželství zachraňuje navigace, můj pohybový aparát udržují v kondici lekce pilates, kde většinu cviků provádíme v poloze ležmo. Na klávesách klavíru jsem se přes Czerneho a Bacha protrápila po šesti letech až k Brahmsovi. Nejtěžší nacvičený kus si mé prsty ještě pár let pamatovaly, ale na klávesnici psacího stroje se hraje podle jiných not a po tvrdém drilu v hodinách obchodní administrativy rezignovaly prsty na melodii a soustředily se jen na úhoz. Zkoušku z psaní všemi deseti jsem skládala ještě na mechanickém stroji a vytáhla jsem to na 309,7 úhozů za minutu při přesnosti 99,87%. Je to to nejužitečnější, co jsem si z celé střední školy odnesla. Těšila jsem se i na těsnopis, ale místo něj nám naordinovali francouzštinu. Tou dobou jsem se už učila německy. Na vysoké jsem si přibrala angličtinu. A později jsem přičichla ještě k latině, biblické hebrejštině, arabštině, japonštině a španělštině. Babička mě naučila háčkovat, díky mámě si dokážu uplést ponožky a svetr, umím i pár vyšívacích stehů, a když se hodně snažím, zvládnu ušít obal na knížku. Mám zkušenost, i když nepatrnou, s chovem nenažraných křečků, vypasených morčat, uřvaných andulek a chlupatých kocourů. Naučila jsem se pár akordů na kytaru a pár písniček na zobcovou flétnu, nechala si koupit akordeon a ve třiceti se zapsala na hodiny příčné flétny. Absolvovala jsem kurzy kreslení, korálkování, enkaustiky, metodiky angličtiny pro děti, překládání právnických textů z němčiny do češtiny, zážitkový kurz první pomoci, hodiny standardních, latinskoamerických a břišních tanců i kurz pro průvodce Prahou. Diplomku jsem ještě psala v T602, ale dnes si vím rady s formátováním ve wordu, zvládám animace v powerpointu a jsem docela dobrá ve vyhledávání na internetu. Trochu fotografuju a hodně čtu. Jako brigádník jsem vyráběla kofolu v krnovské továrně, žehlila prádlo ve vídeňském penzionu a roznášela jídlo v jedné malé drážďanské nemocnici. Vyučovala jsem náboženství na zvláštní škole a němčinu, angličtinu a češtinu pro cizince na jazykovce. Baví mě deskové hry a jako dobrovolník jsem si chodila hrát s dětmi hospitalizovanými na traumatologii. Zpívala jsem v chrámovém sboru. Když se snažím, zvládnu něco uvařit i upéct. Navštívila jsem několikrát všechny sousední země a navrch Maďarsko, Rumunsko, Ukrajinu, Izrael, Čínu, Francii, Nizozemí, Švýcarsko, Itálii a Řecko. Ve volném čase počítám tučňáky na snímcích z antarktických fotopastí, ochutnávám čaje z čajového předplatného a posílám pohlednice náhodně vylosovaným lidem po celém světě. Na Češku mám lehce nadprůměrné vědomosti o řeholních řádech, bezlepkové dietě i veganské stravě. To by jako příklad stačilo, co říkáte?

 

A to je mi teprve něco přes čtyřicet. S uznalým hvízdnutím, jaký jsem to šikovný renesanční člověk, ale počkejte. Já totiž nic z uvedeného neumím pořádně. Obdivně vzhlížím k lidem, kteří jsou v něčem opravdovými machry, a znovu a znovu bojuju se špatným pocitem, že u ničeho nevydržím, že jsem přelétavá a že nevím, co chci. Prý je nás takových víc a říká se nám skeneři nebo multipotencionalisti. Ahoj, já jsem Marie a jsem multipotencionalista. Dá se to léčit? Pochybuju. Nedávno jsem šilhala po kurzech keramiky a lákala Petra na cestu transsibiřskou magistrálou. Zkrátka už jsem taková. A zrovna takové jsou i mé stránky, které vzdorují zaškatulkování mezi knižní, zážitkové, gastronomické, cestovatelské a jiné tematické blogy. Píšu o čemkoliv, co mě zaujalo, nad čím žasnu, o co se chci podělit. Pokud si ťuhýkův blog otvíráte na stolním počítači, najdete na hlavní stránce vpravo nahoře přehled štítků, které vám pomůžou vyzobat si články podle témat. A jestli je vám koncept žánrově nespecifikovaného blogu sympatický, nebojte se články a odkaz na blog sdílet s přáteli a známými. Tvrdím sice, že mě psaní baví, ale upřímně: ono mě baví bezpochyby taky proto, že mé texty někdo čte. Vím, že na Fulghuma nemám. Ale dělám, co můžu!

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now