www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Dopisy na konec světa

 

Kdo by to byl řekl, že sáhnu po knížce s patnáctiletou hrdinkou, která píše dopisy Kurtu Cobainovi a dalším celebritám, které jsou všechny po smrti – a že se mi bude líbit! Přivedla mě k ní kamarádka Ana, angličtinářka ze Španělska, která čte literaturu pro dospívající, aby věděla, co doporučit svým žákům. Pátrám v paměti, co jsem na konci základky četla já. Stanislavu Rudolfovi neunikla žádná dívka mé generace, ale jako sestra dvou starších bratrů jsem načítala spíš klučičí literaturu. Dnešní náctiletí žijí sice v jiné době, trable a úskalí, s kterými se na své cestě z dětství do dospělosti potýkají, se však nijak výrazně nemění. Možná to nejdůležitější, k čemu má to nelehké životní období puberťáka přivést, je poznání sebe sama. A přesně o tom jsou Dopisy na konec světa. (Titul anglického originálu zní Love Letters to the Dead, ale doslovný překlad by zněl dost krkolomně a navíc by byl poněkud matoucí.)

Když se středoškolačka Laura chystá splnit domácí úkol do hodiny angličtiny a napsat dopis někomu, kdo zemřel, vybere si Kurta Cobaina, protože byl oblíbeným zpěvákem její starší sestry May a stejně jako ona zemřel mladý. Dopis napíše, ale neodevzdá. Místo toho pokračuje v psaní dalších dopisů a rozšiřuje okruh adresátů:  Jim Morrison, Amy Winehouse, Janis Joplin, John Keats, Amelie Earhartová, Heath Ledger, E. E. Cummings, Judy Garland, Elizabeth Bishopová, River Phoenix, Allan Lane. Kdo se orientuje v populární hudbě, asi pár jmen bude znát a mohlo by ho zajímat, že ke knize se dá na internetu stáhnout i playlist. Nenechte se ale odradit, pokud to které jméno neumíte nikam zařadit. Možná vás čtení přiměje k doplnění znalostí na Wikipedii, ale příběh plyne i bez toho. Psaní, adresovaná mrtvým a tudíž ponechaná bez odpovědí, na sebe totiž berou spíše podobu zápisků do deníku. A Laurel se v nich vypisuje ze své beznaděje po tragické smrti své sestry, kterou si klade za vinu. Máma se odstěhovala, Laurel bydlí střídavě u táty a tety Amy a chodí do nové školy. Najde si nové kamarády, jenže…

Víc vám k ději prozrazovat nebudu, to kdybyste se chtěli vrátit do mladých let (nebo se do nich ani vracet nemusíte) a knížku si přečíst. Pokud si právě mnete ruce a děkujete mi v duchu za tip na vánoční dárek pro svého pubertálního potomka, pak doporučuju, abyste si knížku raději nejprve sami přečetli a posoudili vhodnost a načasování dárku vzhledem k roli, kterou v příběhu hraje sex. Může být iritující, stejně tak dobře ale může vyprovokovat vážný rozhovor. (Že nejde o legraci, dokládá i seznam kontaktů na různé poradny a linky důvěry na konci českého vydání.)

Ze všech témat, kterých se kniha dotýká, oslovil mě osobně nejvíce motiv záchrany. „… nikdo tě vlastně zachránit nemůže, ne úplně. Ne od tebe samotný… Usneš na úpatí hor a dolů seběhne vlk. A doufáš, že tě někdo vzbudí. Nebo ho zažene. Nebo zastřelí. Ale jakmile si uvědomíš, že toho vlka máš v sobě, víš to jistě. Nemůžeš mu utéct. A nikdo, kdo tě miluje, nemůže toho vlka zabít, protože je tvojí součástí. Lidi v něm vidí tebe. A nevystřelej.“ To, co je v posledku silnější než smečka vlků, je láska. Laurel mi k srdci nepřirostla zdaleka tolik, jako sympaťák Sky. „Už jsem se necítila jako světlo, ke kterému ho to táhne, jako pouliční lampa ani jako měsíc. Měla jsem dojem, že oba máme uvnitř slunce. Vlastní zdroj tepla. Takže když jsme se dotkli, nic žhavějšího jsem nikdy necítila.“

Nedovolte dušičkovému pošmournu zastínit vaše slunce!

 

Dellaira, Ava: Dopisy na konec světa. Yoli 2015. Překlad Nela Knapová.

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now