www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Dům u mešity

 

Alif Lám Mím. Byl jednou jeden dům, jeden starý dům, kterému se říkalo „dům u mešity“. Byl to prostorný dům, měl třicet pět pokojů. Po staletí v něm ve službách mešity bydlely pokrevně spřízněné rodiny. Všechny pokoje k něčemu sloužily a nesly výstižné označení jako kupolový pokoj, opiový pokoj, vyprávěcí pokoj, kobercový pokoj, pokoj pro nemocné, pokoj babiček, knihovna a pokoj vrány. Dům stál za mešitou a zezadu k ní přiléhal. V rohu dvora byly kamenné schody. Vedly na rovnou střechu, po níž se dalo přejít do mešity. A uprostřed dvora stála šestihranná vodní nádržka hóz, v níž si lidé před modlitbou umývali ruce a obličej. Teď dům skýtal prostor třem bratrancům s rodinami – Aga Džanovi, obchodníkovi, který ve městě řídil tradiční bazar, Alsaberimu, imámovi domu, stojícímu v čele mešity, a Aga Šodžovi, muezzinovi mešity. Bylo páteční ráno, začátek jara. Slunce příjemně svítilo, zahrada voněla hlínou a na stromech rašilo mladé listí. Rostlinám se nalévaly první pupeny. Ptáci přelétávali z jedné větve na druhou a zpívali zahradě…“

 

Z citace prvních řádků knihy snadno vytušíte, že Dům u mešity není kniha o architektuře. Nejde proto o dům sám, ale o ty, kdo v něm žijí. Dům zastupuje rodinu a rodina zastupuje celou zemi. A velké dějiny země se promítají do malých dějin rodiny. Tou zemí je Íran na časové ose mezi přistáním člověka na Měsíci a smrtí ajatolláha Chomejního a tou rodinou blízcí i vzdálenější příbuzní Aga Džana, postavy sice fiktivní, pro kterou ale autor Kader Abdolah čerpal inspiraci ve své vlastní rodině. Spisovatel íránského původu svůj literární pseudonym složil ze jmen svých zabitých přátel. Sám emigroval po nastolení islámské republiky do Nizozemí a své knihy píše v jazyce své nové vlasti. Těžko říct, nakolik se v jeho stylu odráží právě to, že tvoří v cizím jazyce, anebo by vyvolával stejný dojem i v perštině (a to do toho vstupuje ještě překlad do češtiny, dle mého soudu velmi citlivý). Ať tak, či onak, jeho vyprávění je libě poetické a evokuje Šeherezádiny příběhy, zvlášť silně třeba v kapitole o tom, jak ženy navrhovaly barvy a vzory na koberce podle kresby ptačích křídel. V některých pasážích knihy jako by autor slovy maloval obraz: "Je sedm mužů, z toho tři přijdou, jeden odejde, jeden zůstane ležet, jeden umře a jeden zaseje. Ale vy tady budete, dokud všichni nepřijdou a všichni neodejdou.“ Když ale potřebuje posunout děj, dokáže stejně mistrně načrtnout krátkými větami rychlou skicu: "V Teheránu se bez přestání organizovaly demonstrace, jichž se pokaždé účastnily miliony lidí. Nikdo už nebyl schopen příchod Chomejního zadržet. Tvář země se neskutečně rychle změnila. Muži si nechali narůst vousy a ženy se hromadně zahalovaly do čádorů. Velké stávky v ropném sektoru přivedly zemi do hluboké krize. Dělníci nechali stroje stát, studenti už nechodili na přednášky. Středoškoláci opustili školy a vyšli do ulic."

 

Kader Abdolah psal svou knihu pro západního čtenáře a číst v jeho podání o revolučních událostech druhé poloviny 20. století v jeho domovině se do paměti vtiskne výrazněji, než biflovat z učebnic dějepisu. Historikové se ale o svou práci bát nemusí, román učebnici nenahradí už proto, že od spisovatele nelze čekat absolutní věrnost historickým faktům. Znalci novodobých íránských dějin se mohou podivovat, kudy že autor vedl hranici mezi věrností realitě a jejím přetvářením. Zjednodušující je zákonitě i náboženská stránka knihy a ne všem se líbí, že autor cituje súry Koránu ve vlastním poetickém překladu. V době svádějící k podjatému nazírání všeho islámského se ale snaží připomenout, že klást rovnítko mezi muslima a islamistu je zavádějící. Jednou z nejprokreslenějších je právě ústřední postava věrného a moudrého Aga Džana, svorníku celé rodiny, který si získal mé sympatie. Autor samotný se ale identifikuje s jinou z postav a v závěru knihy citlivým prolnutím se svým skutečným životem napoví, skrze kterou osobu nechal promlouvat svůj hlas.

 

Na konci starých perských příběhů, praví román, se pravidelně opakuje jedna věta: „Náš příběh končí, ale vrána ještě stále nedoletěla do hnízda.“ Tento příspěvek končí, ale kde je vráně konec…

 

Abdolah, Kader: Dům u mešity. Kniha Zlín 2011. Překlad: Lucie Smolka Fruhwirtová.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now