www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

107 minut bez dechu

 

Je prý hodně, hodně dobrý. A není moc dlouhý. Tak to bych mohla zvládnout, i když je válečný. No to jsem si dala! Ne, nelituju, že jsem do toho kina šla. Ale byla to síla.

 

Film Dunkerk Christophera Nolana ztvárňuje dějinnou událost z jara roku 1940: evakuaci britských vojáků ze severofrancouzského pobřeží do Velké Británie. Znalci historie odhalili ve filmu nejednu odchylku od skutečnosti, ale já mám jednak v znalostech dějepisu značné mezery a jednak od hraného filmu neočekávám dokumentární věrnost v detailech, takže pro mě byl film bez problémů uvěřitelný. Koho zajímá operace Dynamo a srovnání filmového podání s jejím reálným průběhem, může mrknout třeba sem.

 

Krom Kennetha Branagha jsem k žádnému obličeji na plátně neuměla přiřadit jméno. A představitelé titulních rolí si byli tak podobní, že když jim ještě režisér nasadil pilotní kuklu nebo jim obličej zamazal naftou, dokonale se mi navzájem pletli. Vypadá to na záměr. Dunkerk není příběh jednoho silného hrdiny, ani dvou, ani tří. Je příběhem několika set tisíc řadových vojáků, bezmocně uvízlých na úzkém fleku písku mezi nepřítelem a mořem. A právě ona anonymita postav diváka vtáhne mezi ně, jako by ho nárazová vlna spláchla ze sedačky přímo na pláž do chumlu uniforem namačkaných na molu.

 

Souš, moře, vzduch. Tři místa, tři úhly pohledu, tři časové roviny. Filmařsky dokonale dávkované a propojené. S časem si Christopher Nolan hrál i v jiných svých snímcích, třeba v Počátku nebo v Interstellaru. V Dunkerku kouzlí s časovými rovinami a paralelně vypráví a prolíná jeden týden na souši s jedním dnem na moři a jednou hodinou ve vzduchu. Některé momenty se tak ve filmu odehrají opakovaně, ale nahlédnuty z jiné perspektivy. Trochu se z toho časového víru točí hlava, ale je to fascinující. Neptejte se mě, jak to dělá, že mu to drží pohromadě. Je to příliš geniální, než abych to postihla.

 

V jedné recenzi jsem se dočetla, že tenhle film je jeden nekonečně dlouhý, hluboký nádech. Já si spíš připadala, jako by mi někdo hned v prvních minutách vyrazil dech – a zkuste vydržet hodinu a půl bez dechu. Srdce mi bušilo a chystalo se vyskočit ze sevření v korzetu o tři konfekční velikosti menším, než by můj hrudník potřeboval. Dunkerk vám dá prožít pocit úzkosti, který přetrvá ještě několik hodin po odchodu z promítacího sálu. A neopominutelný podíl na působivosti a emoční síle tohoto díla má hudba. Hans Zimmer se mi na dvoupoložkový seznam skladatelů filmové hudby, které znám jménem (tím druhým je Ennio Morricone), zapsal už díky Pirátům z Karibiku, ale to, co předvedl tady, to mě dostalo. Perkuse a housle, víc rytmů než melodií, tóny a ruchy přesně na míru vyprávěnému. A vlastně samy tóny a ruchy doprovázející obraz snímaný přes barevný filtr spoluvyprávějí, protože slov a dialogů je ve filmu minimum.

 

Možná je těch slov v celém filmu dokonce méně než v tomto příspěvku. A jestli ještě nejste rozhodnutí na film vyrazit, žádnými dalšími slovy vás asi nepřesvědčím. Vždycky mě těší pohled na práci někoho, kdo něco umí. Christopher Nolan umí točit filmy.

 

Dunkerk. Režie Christopher Nolan. USA / Velká Británie / Francie / Nizozemsko, 2017.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now