www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

 

Pomineme-li zdvořilostní hlediska, japonský imperativ Ganbare! vyjadřuje zhruba totéž co naše Do toho! Snaž se! Drž se! Makej! Mladá polská reportérka Katarzyna Boni použila toto slovo v titulu své prvotiny Ganbare! Workshopy smrti – knize o trojité katastrofě v japonském Tóhoku v březnu 2011. Když si na Wikipedii najdete fakta o zemětřesení, následném tsunami a následném výbuchu v jaderné elektrárně Fukušima I, čísla o síle, výšce, mohutnosti, výši škod a počtu obětí vás možná zarazí, překvapí, ohromí, ale budou to jen čísla. Když se začtete do reportáží Katarzyny Boni, rozsah katastrofy vám místo statistických údajů vyměří příběhy konkrétních lidí a překvapení či ohromení vystřídá dojetí a soucit.

 

Masaaki Narita a Jasuo Takamacu se pět let po ničivé vlně stále každý týden potápějí. Masaaki nemá potápění rád. Nemá rád oceán. A nemůže přestat. Pod vodou cítí, že je své dceři blíž. A nevzdává se naděje, že na dně oceánu najde kosti. Když ne ty své dcery, pak někoho jiného, kdo bude moct být náležitě pohřben.

 

Rodina pana Sató ví o tsunami své. Jeho prababičku připravilo v roce 1896 o celou rodinu. Odmala proto slýchával, že po zemětřesení má utíkat na kopec a na nikoho nehledět: cunami tendenko. Lidé přežívají, aby mohli vyprávět. Pan Sató přežil a vypráví.

 

Mnich Kaneta měsíc po tsunami začal objíždět evakuační centra. Zaparkoval, z auta vyložil stolky a židle, na talířky vyskládal moučníky, do papírových kelímků nalil kávu a pustil svého oblíbeného jazzmana Monka. Anglické Café de Monk vyslovují Japonci jako kafe de monku. Anglická kavárna mnichů je japonskou kavárnou naříkání. Káva je jen prostředkem, jak lidi přitáhnout a přimět je, aby se vypovídali ze smutku a stresu. Chtěl jsem vám to jenom říct, shodit to ze sebe, protože je to k nevydržení. O to Kanetovi šlo. Přitakává a pozorně poslouchá. V poslouchání je mistr.

 

Masao Jošida, ředitel elektrárny Fukušima Daiiči, nevidí z místnosti bez oken první vlnu, která se rozbila o vlnolam, ani druhou, která ochrannou zeď zbořila a provalila se k budovám reaktorů. V následujících minutách, hodinách a dnech ale musel řešit následky, improvizovat, odvracet další hrozby, minimalizovat škody, vypořádávat se s alibismem politiků a šéfů společnosti TEPCO, vlastníka elektrárny, překonávat únavu, povzbuzovat vyčerpané zaměstnance a činit nesnadná rozhodnutí. Když Jošida velel zaměstnancům vyjít ven a uklidit kusy zdiva a pokračovat v chlazení, hluboko se jim klaněl a unaveným hlasem pravil: „Omlouvám se.“

 

Naoto Macumura je jediným obyvatelem kdysi čtrnáctitisícové Tomioky. Ve městě bez elektřiny, bez veřejného osvětlení, bez vody se staral zvířata, která si evakuovaní nemohli vzít s sebou. V dubnu 2011 to bylo několik desítek psů, skoro stovka koček, stádo dobytka a dva pštrosi. Pobytem v zamořené zóně si vysloužil pozornost vědců, kterým pomáhá v experimentech ohledně účinků záření.

 

Příběhy jednotlivců jsou zasazeny do širšího rámce a čtenáři se naskýtají průhledy do japonské historie, mytologie, náboženství, vnímání života a smrti, rodinných a společenských vazeb a mnoha dalších témat. Tyto odbočky ale nejsou na úkor stěžejního záměru: ukázat dopady na život lidí jednak bezprostředně po katastrofě, jednak v následujících měsících a letech. Jaké důsledky má několikaletý pobyt v provizorních příbytcích, stavěných původně jen na dva roky. Jak probíhalo a probíhá čištění kontaminovaných měst. Jak se skladují pytle s radioaktivní půdou. Jak se sbírají, ošetřují a archivují nalezené rodinné fotografie. Jak se změnil postoj Japonců k jaderné energii. Jak těžko se žije pozůstalým, kteří nemohli pohřbít své příbuzné. Jak se žije s tím, že kdykoliv může přijít další zemětřesení.

 

K přečteným knihám se obvykle nevracím. Tahle mě ale dostala tak, že jsem si ji po pár týdnech přečetla ještě jednou. A tuším, že to nebylo naposled. K prvnímu čtení mě vedl zájem o Japonsko a chuť na reportážní literaturu. K tomu druhému přispěla kvalita textu (a jedním dechem nutno dodat též překladu). Třeba taková kapitola Nový japonský bestiář je dle mého soudu dokonalá. Do japonské mytologie zařazuje nové figury, mimo jiné cesium 137, cesium 124, jód 131, tritium, sievert, becquerel, poločas rozpadu, záření gama, beta, alfa – všechny podmanivě personifikované:

 

Stroncium 90. Sběratel kostí. Obvykle se vyskytuje ve formě prachu. Je to nevrlý, temný tvor s těžkopádným humorem. Předstírá, že je vápník, a napadá naši kostru. Pak začíná řádit. Způsobuje různé vředy a leukémii. Útočí na kostní dřeň a likviduje bílé krvinky. Navíc je to velký energetický upír – způsobuje únavu, vyšší náchylnost na nachlazení a nižší srážlivost krve…

 

Velmi sugestivní je i kapitola Miska rýže. Staví čtenáře do rolí matky, školáka, lékaře a ptá se: Dáš si, i když víš, že pochází z fukušimské prefektury? Sníš ji na návštěvě u kamaráda? Nabídneš ji svým dětem? Podáš ji svým hostům?

 

A pak dojde na Workshop smrti. Kniha je formálně rozdělena na tři části. První polovinu tvoří reportáže související se zemětřesením a přílivovou vlnou. Texty druhého oddílu mapují výbuch v jaderné elektrárně a jeho následky. Třetí část je jediná kapitola o sedmi stranách a řeknu vám, je to fakt hustý! Nic lepšího jsem letos ještě nečetla.

 

Na stole leží dvacet papírových kartiček. Pět bílých, pět modrých, pět červených a pět žlutých. Dobře si rozmysli, co je pro tebe skutečně důležité. Teď vezmi pero. Na bílé kartičky napiš věci, se kterými se nedovedeš rozloučit. /…/ Nevadí, když tě zrovna nic nenapadne. Můžeš napsat věci, které máš prostě rád. /…/ Na modré kartičky napiš místa, která se ti spojují s pozitivními vzpomínkami. A místa, která miluješ. /…/ Na červené kartičky napiš věci, které rád děláš. /…/ Na žluté napiš jména lidí, kteří pro tebe v životě znamenali nejvíc. I mrtvé. A zvířata. /…/ Teď, když už jsi sepsal všechno, co je pro tebe důležité, zavři oči a poslouchej příběh. Je to příběh o tobě. Nebo o někom, kdo je ti podobný.

 

Prozradím vám, že na konci toho příběhu vám nezůstane ani jedna kartička. Ganbare! Workshopy smrti není zrovna odpočinkové čtení. Pro každého, kdo sice odpočívá rád, ale ne trvale, a nebrání se ani práci na sobě, je to ovšem povinná četba. Ať už máte slabost pro Japonsko, nebo ne – tahle knížka je síla!

 

Boni, Katarzyna: Ganbare! Workshopy smrti. Absynt 2017. Překlad Michael Alexa.

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now