www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Haruki Murakami a maková panenka

„Jak se vy, lidi, seznamujete,“ vyzvídal na mně kdysi jeden americký turista, postrádající small talky, tu nezávaznou nic neřešící společenskou konverzaci lidí navzájem si cizích, které okolnosti svedly ve stejný čas na stejné místo. Nezřídka si na toho chudáka vzpomenu, když třeba i dvakrát za den potkávám v autobuse stejné tváře, a přece se zdráhám dát se s nimi do řeči. Chybí málo, drobný impuls. Jako tehdy s Ivetou.

 

Bydlela takřka v sousedním domě, přímo u zastávky, přibíhala na poslední chvíli a deset minut jízdy na metro jí stačilo tak akorát na to, aby si zavázala boty, zapnula svetr, srovnala věci v kabelce a stáhla vlasy do uzlu. V létě, když nebylo nutné navléct na sebe tolik vrstev, se jí občas zadařilo přijít s předstihem; v tom případě si vytáhla knížku a četla. Vnímaly jsme jedna druhou, ale nic jsme o sobě nevěděly. Až do onoho rána, kdy jí chyběla jedna ruka a tou zbývající chtěla otočit list v knížce, kterou v ní zároveň držela. Schválně si to zkuste. Ne že by se to nedalo, ale zas až taková brnkačka to není, a to ani za úplného bezvětří. Asi už tušíte, že jí se to tehdy nepovedlo. Knížka jí spadla a my jsme od té doby kamarádky.

 

Dnes už bydlí jinde, namísto spadlých knih sbírá ze země spadlé hračky a děti a ruka navíc by se jí hodila víc než kdy jindy. Ranní hovory v autobuse nahradily mnohem vzácnější večerní hovory po telefonu a na knihy při nich dojde jen zřídka. I když zrovna posledně se o makové panence rozpovídala tak vášnivě, že jsem si ji hned připsala na seznam knih k přečtení, abych mohla zaujmout vlastní stanovisko k jejímu tvrzení, že „ten Čtvrtek byl fakt nějakej divnej,“ dokladovanému několika vybranými scénami, které Emanuela, makovou panenku ani starou makovici nestaví do nejlepšího světla. Ani ten nejsilnější odvar z makovic by ale nevypálil do mozku takovou díru, jako číst pětačtyřicetkrát za sebou stejnou věc. Takže možná v tom bude ten ubohý motýl pod pantoflíčkem panenky z makového kvítku nevinně.

 

Před pár dny jsem dočetla knížku, kterou mi Iveta doporučila už před lety (možná to byla právě ta, která jí vypadla z ruky), a tento článek měl být původně právě o onom románu. Že je nakonec o Ivetě, překvapilo i mě samotnou. Nemohla jsem ale psát o té knize a nezmínit Ivetu. A nemohla jsem vzpomenout Ivetu a nepodělit se o okolnosti našeho seznámení. Ostatně, zrcadlí se v tom povaha našich rozhovorů, těch přástek, u kterých se taky nikdy předem neví, kam nás rozpředená nit dovede, kde se přetrhne a kde znovu navážeme. Od japonského romanopisce k pohádkám pro děti je to jen co by přadénkem dohodil.

 

Tady končí úvod k následujícímu příspěvku, ve kterém vás zavedu Na jih od hranic, na západ od slunce.

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now