www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Já, kocour

 

Kevin Spacey má problém. Nebojte se, nebudu se hrabat v jeho soukromí, to mi nepřísluší. Problém má postava, kterou hraje ve filmu režiséra Barryho Sonnenfelda, distribuovaném u nás pod názvem Já, kocour. Na scénu vstupuje jako já, nechutně zazobaný sobec Tom Brand. Je natolik zaujat přípravami na otevření nejvyšší budovy světadílu, že nemá čas věnovat se rodině a nepřipomenout mu to žena, zazdil by i jedenácté narozeniny své dcerky. Ani s celým týmem poradců není s to vymyslet kloudný dárek, a tak se nakonec rozhodne podvolit se přání oslavenkyně a pořídit jí kočku. Pana Chlupáče koupí v podivném kočičím obchůdku podivného pana Purrkinse, ale než ho zvládne dopravit domů, stane se mu podivná nehoda a uděje se s ním podivná proměna: tělo Toma Branda leží na nemocničním lůžku, zatímco jeho já je vtěleno do kocoura. Když za těchto svízelných okolností během jediného týdne prokáže své polepšení a lásku ke své rodině, má naději na návrat mezi ně v lidské podobě. 

 

Námět pro rodinný film je to parádní, realizace už tak parádní není, ale pokud máte rádi kočky, leccos tomu snímku prominete. A že je co promíjet. Třeba neujasněnost cílového diváka – děti těžko zkousnou intriky ohledně prodeje akcií společnosti, pro dospělé jsou zase některé vtípky docela trapné. Ne příliš povedený je též do očí bijící digitální kocour – kočkocviky při otvírání whisky pobavily, ale jinak to několikeré rozplácnutí o svislou plochu nebo vis na hrazdičce a spousta dalšího působilo hodně uměle. V těch záběrech, kde hraje skutečná kočka z masa a kostí, se údajně vystřídalo šest zvířátek a režisér si vymínil, že to budou sibiřské kočky, které mu nevyvolávají alergii. Teda já být režisér Addamsovy rodiny a Mužů v černém a mít silnou alergii na kočičí srst, tak si vyberu pro svůj film jiný námět. Leda že by… teď mi to dochází, jestli on se těm nevinným kočičím tvorům nechtěl tímhle snímkem pomstít!

 

Po filmu jsem sáhla minulý víkend. Petr odjel na chalupu a já zůstala v Praze s naším novým kocourem, kterému chceme dopřát čas na aklimatizaci, než ho budeme vozit s sebou. Chvíli to vypadalo, že je na něj toho mňoukání a vřískání trochu moc. Já tomu nerozuměla, ale kdoví, co v tom slyšel on. Schoval se pod stůl, ale odtud film soustředěně sledoval. Forest, zvaný Mišák, nemá tlumočníka svých myšlenek a mňouků ani v Kevinu Spaceym, ani v českém dabérovi Igoru Barešovi. Kdyby někdy nějakého potřeboval, uměla bych si představit, že promluví hlasem mladého Roberta Redforda – už jen pro tu barevnou podobnost a pro tu jiskru v očích.

 

Někteří říkají, že je Mišák celý Fešák. Fešák byl ale jen jeden a stejně tak je Mišák celý svůj. Ještě se neznáme moc dlouho, teprve se u nás zabydluje, teprve si na sebe zvykáme. Za ty dva, tři týdny odvedl velký kus práce a dle mého neobjektivního soudu vypadá vyrovnaně. Kdyby se ho někdo vyptával na tajemství spokojenosti, shrnul by to do tří mňouků: 1. Přijmi okolnosti, ve kterých se nacházíš, a nečekej, až nastanou jiné. 2. Neboj se druhých, důvěřuj jim a ke všem, s kterými se setkáváš, se chovej mile a přátelsky. 3. Buď sám sebou a dovol druhým, aby tě poznávali a měli rádi. Jenomže jeho se nikdo neptá a Robert Redford už není mladý a tak to tajemství zůstává nevyřčené. A možná proto je nás spokojených tak málo.

 

Já, kocour (Nine Lives). Režie: Barry Sonnenfeld. Francie, Čína, Kanada, 2016.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now