www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Jak jsme hledali chalupu

 

Jsou sny, které člověk sní dlouhé roky, a pak jsou plány a vize, které uzrají rychleji. Chalupa byl spíš Petrův nápad a třeba někdy napíšu o tom, co ho k tomu vedlo a jak jsem se (snadno a ráda) nechala strhnout. Tento příspěvek začíná ve fázi, kdy už naše uvažování o koupi chalupy dospělo do stádia prohlížení inzerátů na internetu.

 

Někdy koncem února krátce před jedenáctou večer jsme se zakousli do první návnady. Domeček pár kilometrů od Libochovic se nám velmi líbil, podle fotek byl hezky opečováván a zaujala nás i zmínka o dobrých sousedských vztazích v obci. Telefonicky jsme domluvili termín návštěvy a pro jistotu byli varováni: Z rozhovoru s Vámi mám dobrý pocit, přesto Vás vyzývám, abyste přijeli připraveni na vesnici: půjdeme se podívat i na pozemek, tak si neberte svou nejlepší obuv. Možná jsme nebyli první zájemci a kdoví, v čem tam která ženská přijela. Sportovní boty se na pozemek opravdu šikly – a to jsme zůstali jen u branky, protože nejsnazším pohybem na příkrém svahu se jevilo válení sudů a my jsme nechtěli skončit dole ve strouze. Krom neobyčejné zahrady se nemovitost holedbala ještě jedním unikátem: totiž ta zahrada nebyla u domu, nýbrž tak nějak šikmo přes ulici. Chvíli jsem byla svolná nepovažovat to za nesmiřitelnou nevýhodu, jelikož u domečku ve dvoře stál nádherný opukový špejchar a já začala v hlavě spřádat sny o příjemné čajovničce pro naše určitě početné hosty. Ta chvíle ale nebyla moc dlouhá, anžto světlá výška vnitřních prostor činila nanejvýš tak metr čtyřicet. Dost pro bezhlavého rytíře s hlavou pod paží, ale ten by čajem beztak zhrd. Když pak kamarád stavař vyřkl rozsudek nad neřešitelnou vlhkostí obytných částí, bylo rozhodnuto: sem jezdit nebudeme. Na rozloučenou s vesničkou, o které jsme nikdy předtím neslyšeli, a napříště už asi neuslyšíme, jsme si zašli do krámku pro limonádu. Zavřeno – a vypadá to, že na dýl. Hned vedle je hospoda, majitel totožný s rušeným krámem, musel by mít dvě registrační pokladny, to nedá, takže obchůdek poslal do kytek. Do rozjezdu EET zbývá pouhých pár dnů.

 

Po první prohlídce, která se nám díky milým majitelům a pěknému prostředí otiskla do srdce, následovaly další. Když se nám chaloupky začaly plést, vyrobili jsme si tabulku: Evaň, Vlčí, Dřemčice, Řepín, Kováň, Dlouhá Ves, Zalány, Hoděmyšl, Velká Buková, Tuchořice – Třeskonice (taky se vám líbí, jak to zní?), Skomelno, Čestín – Polipsy, Sovenice, Kozojedy, Řenkov, Svučice, Vrčeň – žádný z těch místních názvů nám ještě na jaře nic neříkal. Dnes nám každou z těch lokalit reprezentuje jedno konkrétní stavení. Každé jedno z nich mělo k dokonalosti daleko, to více, to méně, ale daleko. Ovšem moci si z každé nemovitosti odnést jeden prvek, dokázali bychom si sestavit chalupu snů. Pozemek se nám líbil v Zalánech, velikost tak akorát a jen pár metrů od hlubokých brdských lesů. Jenomže územní plán s dvaceti stavebními parcelami v bezprostředním okolí tomu místu dost citelně ubíral na kráse. Takže možná by to nakonec byl plácek v Dlouhé Lhotě u Příbrami, pěkně na návsi, hned vedle kostela a s výhledem na obecní rybník. To, co tam ale stojí teď, je tak na zbourání. Dům, který déle než pět let nikdo neobývá, chátrá, vlhne, plesniví a rozpadá se. Zatím ale ještě nevypadá jako ten squat, co jsme viděli v Kozojedech. Manželé, kterým to tam patřilo, byli dlouhodobě rozkmotření, a tak kromě společně chaty zaplevelili pozemek spoustou dalších, mnohdy betonových ploch a stavbiček podle pravidla on něco, ona taky něco, on tohle, ona taky tohle. Chceme sice trávit víkendy mimo Prahu, pečovat o dům a obdělávat zahrádku, ale bagr jako dopravní prostředek a sbíječka jako nástroj v našich představách nefigurují. Takže pokud dům, tak třeba ten ze Skomelna. Vhodný k okamžitému užívání a zároveň skýtající dostatek prostoru k upravování a zvelebování. Jen sklep bychom si vzali z Řepína. Tam byl totiž vytesaný jako jeskyně do skály a vína by se do něj vešlo, jéjej. A kdyby už nebylo místo, odtesali bychom ještě kousek pískovce a bylo by.

 

Některé domečky si pamatujeme pro ně samotné, jiné díky prodávajícím. Ráda vzpomínám na paní, jejíž rodiče byli po válce odsunuti do Německa. Ona ale do Čech pravidelně jezdila na návštěvy ke kamarádce, a když se naskytla příležitost koupit ve vsi vedlejší chalupu, stala se její sousedkou. To už byla v důchodu a trávila tam vždycky celé léto. Říkala jsem si, jak by bylo prima koupit chalupu, ve které předtím bydlel někdo tak milý. Na což mi Petr řekl, že ten člověk v té chalupě nezůstane. To ale není tak úplně pravda. To jsme taky byli omrknout jedno stavení, kde se pán zdejchnul na procházku s jezevčíkem, a prováděla nás jen paní a ukazovala vpravo a vlevo a komentovala to nějakým tady jsem udělala a tady jsem postavila a tady jsem vymyslela a tady jsem předělala a tady jsem a tady jsem a všechno v jednotném čísle a ze všech těch zdí čpěla děsná křeč, která je do nich zažraná, a dávno potom, co oprýská omítka a oddrolí se malta, ta křeč tam pořád ještě bude.

 

Je k nevíře, co všechno se dá venkovskému stavení provést. Z malé chaloupky, kde se dá z chodbičky jít do jedné místnosti napravo, jedné nalevo a nahoru na půdu, není problém udělat panelákový byt: plastová okna, polystyrenové zateplení, plovoucí podlahy, nábytek z Ikey. Ne že by nás to až tak překvapovalo, vlastně je to snazší, než zrekonstruovat starý dům a zachovat jeho venkovský ráz, ale bylo nám z toho tak nějak smutno. A nerozveselili nás ani fotografie, na kterých nám majitelé chtěli ukázat průběh rekonstrukce a které neměli roztříděné, takže na otlučenou omítku navazovali medvědi z Konopiště, výměna oken byla proložená sfoukáváním svíček z narozeninového dortu a místo instalace schodiště do patra se na obrazovce objevil chlap v trenýrkách natažený na kanapi. To už bylo veseleji na zahrádce vísky v blízkosti vojenského újezdu. Po pár ohlušujících ranách stará paní vysvětlovala, že je v lese střelnice. A mladá ve snaze zachránit situaci, abychom si snad tu koupi kvůli tomu nerozmysleli, upřesnila, že ale střílí jenom o víkendech.  

 

Šestnáct míst, šestnáct chalup, šestnáct majitelů nebo realitních agentů, šestnáct příběhů a šestnáct NE v tabulce. (Nekoupili jsme ani chalupu na obrázku: stojí v kouřimském skanzenu a není k mání.) Jestli vůbec byla nějaká sedmnáctá návštěva a jak to s tím naším hledáním chalupy nakonec dopadlo, to vám povím někdy příště.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now