www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Jak se dělá chalupa

 

Ne, že bych měla načtenou odbornou chalupářskou literaturu, ale jsem si dost jistá tím, že žádná z budoucích tematických knih nepředčí tu, po které jsem sáhla ze všech nejdřív: Jak se dělá chalupa od Františka Nepila. Ačkoliv autor nebyl ani studovaný stavební inženýr, ani architekt, ani zahradník, byl plně kvalifikován udílet rady a sdílet zkušenosti, byvše sám chalupářem. A byvše navíc ještě rozeným vypravěčem a úspěšným fejetonistou, je zážitek z četby zaručen. Dílko ve třech částech pokrývá proces hledání a koupě rekreační nemovitosti, následnou práci na chalupě a konečně péči o zahradu. Kdo chalupu má, tomu se dostává útěchy, že i jiným se vede jako jemu a že i jiní zakoušejí podobná příkoří stran ouřadů, řemeslníků a krtků. Kdo chalupu nemá, může si s každou další předestřenou patálií blahopřát, že na sebe toto galejnické břímě neuvalil, a užít si třeba pasáže o malování nebo o sourozencích. Jednotlivé kapitoly jsou ideální k předčítání nahlas, nejen pro svou délku, ale zejména pro ty sdílené výbuchy smíchu. Četla jsem knížku dvakrát krátce po sobě a stejně mě znovu odbourávala.

 

Našla jsem se hned ve vyprávění o výběru domečku. Nebýt toho, že pan Nepil chalupaří už přes dvacet let v nebi, měla být pádné důvody se domýšlet, že mu o mně někdo pověděl:

Tak vida, pec! Tak malounko stačí k zamilování. K zamilování toho stačí vždycky mnohem míň, než se myslí: někdy jen huňaté blond vlasy, někdy konvalinková vůně, jindy balzamické slovo a jindy modré oči, veliké jako posvícenský koláč s mákem a zářivou mandlí uprostřed. Všechny ostatní seznamy předností a vlastností milovaného objektu jsou výmysl, takový přívažeček, aby ta jediná, ale rozhodující věc nevypadala tak chudě. K zamilování se do zatuchlé haluzny stačí najednou pec! A zrovna nám, kdo nepečeme buchty, jak je rok dlouhej!

 

A i když platidlo z doby vzniku knihy už dnes neplatí, každý kutil brzy sezná, že následující pravda své platnosti nepozbyla:

Je pravda, že vybaví-li si takový chalupník jakž takž svou dílnu, přijde jedna díra do zdi asi tak na 115 korun, a že za polici ve spíži zhotovenou podomácku by se dal pořídit slušný obývací pokoj.

 

A je asi jen otázka času, kdy k našim zkušenostem přibude i nějaká podobná dřině se stavbou nového tarasu:

Uběhne první den, člověk se večer vykoupe, navečeří a padne do peřin, uběhne druhý den, člověk si večer ošplíchne ruce, navečeří se a padne do peřin, uběhne třetí den, člověk se večer ani nemyje, ani nenají a padne do peřin tak, jak je, zacementovaný a v botách, a čtvrtý den je to konečně fertyk.

 

Už teď jsme hrdi na každé drobné dílko vlastních rukou, kterým jsme přispěli ke zvelebení naší chaloupky, a příjemně nás podrbe za ouškem každá návštěva, která si umí všímat. Pro Františka Nepila to byl jeho starší bratr:

On když se přijde podívat, tak ví, na co koukat. Jiná návštěva ne, s jinou návštěvou je potíž. Cizí host se rozhlíží po okolních lesích a piští: „To je dneska krásný den!“ nebo „Ty lesy okolo jsou opravdu pěkné!“ A co vám je do hezkého dne a do pěkných lesů! – vy potřebujete slyšet, jak pěkně jste udělal ten kanálek na odtok vody. Lesy a pěkný den, na tom není nic zvláštního, to jste nedělal vy, že ano, nehledě na to, jak uboze by vypadaly právě ty lesy a právě ten den, kdybyste minulý týden nedodělal ten kanálek. Brácha tohleto ví, brácha má na to oči, ten neobdivuje na hrušce, že má zelené listí, ale že je pěkně proříznutá. A vůbec si všimne všeho: nové petlice u sklepa, nově nalakovaného deklu na záchodě i nového místa pro špalek, který jste posunul o dva kroky dál a chytřeji, takže se dá okolo snáz projít.

 

Prakticky na libovolné stránce knížky lze najít skvostné příklady práce s jazykem a nemusíte být vůbec kovaní v poetice a nemusíte znát rozdíl mezi metaforou a metonymií a nemusíte rozpoznat v textu asyndeton a epizeuxis, stejně na vás budou ty tropy i figury působit a zacukají vám koutky úst a rozechvějí vám bránici. Tady máte hrstku příkladů:

 

  • Prahnul jsem po zahrádce, kde bych rozvážel ke stromkům hnůj a vyháněl krtky, a bác ho! – zahrádinka u domku se vejde pod knoflík! Kdepak by se tady vzal krtek, vždyť by se sem nevešel…

 

  • Je sice ve vsi, ale na hrozném kopci. Vede k ní jenom pěšinka, takže se na dvůr nic nedá přivézt vozem. Všechno se tam musí natahat na hřbetě. Když tam vylezu, jsem tak vyčerpaná, že už nemám ani sílu se oběsit, i když chuť jo.

 

  • …to není hoblování, vždyť to prkno ohlodáváte jako bobr kanadskou jedli!

 

  • -Vyneseme nejdřív to staré harampádi, nebo si chceš tu zděděnou postel schovat na památku? – Ani nápad, v té je červotočů, že sama popolejzá z kouta do kouta, ta je zralá pro plotnu.

 

  • - Jo von je kamennej? – Vod zdola až nahoru. – A vevnitř máte vlhkej flek? – Parádně. Tak toho se nezbavíte. Kámen cucá, milej zlatej, kámen cucá a nikdy se nedocucá!

 

  • … to chce vrbu. – Vrbu? – Vrbu. – To je zedník, nebo strom?

 

  • … když se kuře v troubě nejenom nepeče, ale dokonce nastydlo tak, že kdyby mělo hlavu, jistě by začalo kýchat.

 

  • Hlinka tolik nepálí ani v očích, ani v nose, ani za krkem, ani mezi prsty. V ústech má mdlejší chuť než vápno, jak zjistíte při profukování trysky od pumpičky, ale potřebovala by trošku přisolit a přidat pár kapek citrónové nebo pomerančové šťávy. Má jen jednu nevýhodu, že se za měsíc po malování začne loupat a do dvou měsíců nikdo nepozná, že se u vás malovalo. V tom směru je mnohem výhodnější nátěr latexovou barvou, který nelze odstranit nijak, nikdy a ničím, akorát snad napalmovou pumou. 

 

  • Za pěkného počasí se na dvorku vyvaluje pes s vyplazeným jazykem a hlídá svou boudu, kam za celý život nevleze. Hlídá také svůj umatlaný kastrůlek plný včerejšího žrádla, které není k jídlu a s výjimkou několika masařek také o ně nikdo nejeví zájem. Pro psa je totiž výhodnější a gustovnější zajít při obědě do kuchyně, čumět domácím a zvláště hostům úpěnlivě do tváře a vyloudit si na slabých povahách, jako jsem já, nejprve kus knedlíku, pak celý knedlík, pak dva knedlíky namočené v omáčce, pak kůstku, pak kus masa, pak zbytek masa a nakonec moučník. Takže po obědě chodím hladový po dvoře a mlsně šilhám na ten umatlaný psí kastrůlek a říkám si, co bych za to dal, kdyby se teď pes nekoukal a já se konečně mohl pořádně a v klidu naobědvat.

 

Tak až třeba někdy přijedete k nám chalupu a pořádně a v klidu se naobědváte, protože psa my nemáme, a lehnete si na tu pec, kvůli které jsme se do té naší chaloupky zamilovali, a neusnete nám na ní, můžete si sáhnout do poličky pro tuhletu milou knížku a začíst se. Pokud si teda pro páně Nepilovu účinnou terapii smíchem nezaběhnete hned teď do nejbližšího antikvariátu. Stojí za to!

 

Nepil, František: Jak se dělá chalupa. Ilustrace Vladimír Renčín. Agentura V.P.K. 1993.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now