www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Co na Zlíchově? Třeba pljeskavicu!

Svatbu jsme měli na Zlíchově, ve vesnici pohlcené Prahou a přejeté tramvajovou tratí spojující industriální Smíchov a panelový Barrandov. Ty koleje se šikly: svatebčany, povětšinou mimopražské, jsme trochu provezli historickou tramvají. Nápad s okružní jízdou ale málem nevyšel. Když už se pracovníkovi dopravního podniku nepodařilo rozmluvit ženichovi svatbu jako takovou, zkoušel ho odradit alespoň od toho nesmyslného nápadu objednávat vůz na Zlíchov. Prosím vás, kdo by chtěl na Zlíchov. Co tam? Vždyť tam nic není! Jenomže kšeft je kšeft, takže nakonec objednávku přijal, třebaže i nadále přesvědčený o tom, že děláme chybu. Pět let poté si té chyby stále ještě nejsme vědomi. A nesouhlasíme ani s tím, že na Zlíchově nic není.

 

Tak předně je tady ten kostelík, poutající pozornost všech, kdo přijíždějí do Prahy od jihu. Stojí na skále, na kterou podle pověsti doskočil Šemík při svém skoku z Vyšehradu. Původní románskou a později gotizovanou stavbu nahradil na počátku 18. století barokní kostel zasvěcený apoštolům Filipovi a Jakubovi. Zlíchovským katolíkům by určitě stále stačil, ale barrandovští už se nemohou dočkat nového kostela Krista Spasitele, který má mezi paneláky co nevidět vyrůst.

 

Zůstaňme ale na Zlíchově. Důvod zajet si tam i ze vzdálenějších koutů Prahy dává i přízemní rohový domek č.p. 260, od kostela co by kamenem dohodil a přes ulici přeběhl. Je tak nenápadný, že nám trvalo několik let, než jsme ho letos na jaře vzali na vědomí a vstoupili dovnitř. Překročením prahu jsme se přesunuli v místě i čase a ocitli se na Balkáně hluboko v minulém století. Tak totiž na příchozího zapůsobí interiér srbské restaurace Jelica. Stěny vymalované různobarevným válečkem a ověšené obrázky, malovanými talíři a policemi, kostkované ubrusy na stolech, kytičky ve vázičkách a obsluhující personál ve vyšívaných halenách, iluze opravdu dokonalá. Schody nahoru vedou do hospodářského stavení,  upraveného na jeden velký, dřevem obložený prostor, připravený nabídnout místo hostům ve chvíli, kdy jsou dvě spodní místnosti plné.  Jako že bývají: Jelica se těší oblibě mezi jugoslávskými expaty. V létě navyšuje kapacitu ještě zahrada příjemně stíněná vzrostlými stromy. Mimochodem, i pohled do jejich korun je tak nějak balkánský: odtah klimatizace pnoucí se podél větví a podepřený židlí by nevymyslel ani ten nejšílenější architekt.

 

Stejně autentická jako prostředí je i nabídka jídelního lístku. Poprvé jsem se nechala zlákat čorbou, polévkou hustou tak, že v ní stojí lžíce. A pak jsem si vybrala pljeskavicu s kajmakem, sýrem podobným brynze. Na stůl jsme si nechali přinést ještě zahradnický salát – a na problém bylo zaděláno. Všechno je to totiž tak výborné, jenomže je toho tolik! Při druhé návštěvě už jsme byli opatrnější a vynechali jsme polévku. I tak jsme si odnesli půlku svatebního zelí s šesti druhy masa s sebou domů. Tak trochu ale proto, abychom měli prostor na ochutnání dezertu. Čokoládová krempita je jemný, překvapivě ani ne moc sladký pudinkový krém na tenkém kousku listového těsta.

 

Jako by nestačilo to srbské zjevení na pražském předměstí, na své si tu přijdou i vegani a zastánci raw food, syrové stravy bez chemie a tepelného zpracování nad 42°C. Podniků, kde si u jednoho stolu pochutnají masožravci i alternativci, zas až tolik není. V Jelici kladou důraz na bio kvalitu surovin a bio jsou tady i nápoje včetně piva. Tím se dostávám k aspektu, který mi trochu vadí a je nejvíce patrný v nabídce nápojů: že jsou totiž většinou z dovozu, dokonce i vodu přivážejí až z bavorských Alp. Nad zbytečnou uhlíkovou stopou ale přivírám oči už po pár soustech telecího ribiče. Já vím, za kus žvance zaprodávám své ekologické svědomí. Ale zajděte ochutnat a pochopíte.

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now