www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Kde se stéká Labe s Metují

 

Když na podzim roku 1740 nastoupila na trůn Marie Terezie, mnozí poddaní kroutili hlavou nad tím, že jim teď bude vládnout žena. Fandil tehdy někdo té mladinké panovnici? Snad se někdo našel – třeba pár žen v Plesu, vesničce dohlížející už od konce 12. století na stékající se vody Labe a Metuje. Když ale pruské vojsko v zimě téhož roku obsadilo Slezsko a rozpoutalo boje, které do učebnic dějepisu vstoupily jako války o rakouské dědictví, plesské ženy měly plnou hlavu starostí a obav o své muže a syny. Marie Terezie nakonec trůn uhájila, ovšem ztratila téměř celé Slezsko. A chalupníci v Plesu přišli o svou ves, ač nebyla slezská. Ztráta slezských vojenských pevností totiž vedla nejprve k modernizaci pevností v Hradci Králové a v Olomouci, které se však ukázaly být příliš daleko od hranic, takže bylo rozhodnuto o vybudování dvou zcela nových opevněných měst: jednoho u Litoměřic a druhého u Jaroměře. Proto dnes na mapě východních Čech nenajdete Ples, ale už jen Nový Ples, vesnici osídlenou vysídlenci z původní obce, a Starý Ples, zbytek vesnice, kterou spolkl chřtán vojenské pevnosti.

 

V roce 1780 ji začal budovat francouzský vojenský inženýr Claude Benoit Duhamel de Querlonde a zprvu se ještě nazývala plesská, než ji roku 1793 František II. přejmenoval na počest svého strýce Josefa II. na Josefov. Dlouhé roky se hloubily příkopy, vršily valy, dokonce i odkláněla říční koryta, posouval soutok a vytvářel umělý ostrov. Bastiony, cornichony, raveliny, přes čtyřicet kilometrů podzemních chodeb, skoro padesát studní, kasárna, sýpka, nemocnice, kostel a radnice – stavělo se tady až do konce 19. století, dokonce ještě i v době, kdy už bylo jasné, že pevnost nikdy svému účelu neposlouží, zprvu proto, že nebylo potřeba, později proto, že dávno zaostala za bojovou taktikou a technikou. Byť nevstoupil do dějin tak tragicky jako sesterský Terezín, sloužil i Josefov a jeho blízké okolí v obou světových válkách jako zajatecký tábor a citlivé duše tu mohou vnímat úzkost a utrpení vojáků blouznících v tyfové horečce. Od srpna 1968 se v Josefově mluvilo převážně rusky, po roce 1989 se tady domluvíte nejsnáze romsky. Díky nadšencům z různých vojenských, turistických i přírodovědeckých klubů a četným zahraničním návštěvníkům se zájmem o vojenskou historii se ale Josefov krůček po krůčku vysvléká ze zaprášeného a odrbaného mundúru a strojí se do parádní uniformy. Už teď stojí za pohled.

 

My jsme vlastně do Josefova přijeli jen přespat, abychom cestu z Prahy do Vambeřic a zpět nejeli na jeden zátah. Dojeli jsme proto příliš pozdě a odjeli příliš brzy na to, abychom stihli prohlídku bastionu a podzemních chodeb. Nabízí se tedy otázka, co jsme z toho měli, když jsme neviděli to, kvůli čemu se do Josefova jezdí. A odpověď je, že i tak docela dost. Z jaroměřské restaurace U koule jsme se plni energie vrátili do pravoúhlých ulic Josefova mezi domy, některé hezky opravené, jiné dosti oprýskané, všechny ale stejně vysoké a chráněné pevnostním valem. Pocit procházky městem duchů narušují cikánské děti, které nás na potkání zdvořile zdraví, a poštolky, které obývají vysokou věž empírového kostela. Kolem špitálu opouštíme dlážděné cesty a po pěšině stíněné z obou stran vzrostlými lipami obcházíme město ze severu na jih kopírujíce východní linku opevnění. S ubývajícím světlem přibývá netopýrů. Z dohledu mizí mobilní plůtky i stovky toitoiek připravených na heavymetalový festival. Teda jestli někde pořádat takovou zběsilost, tak tady. Organizátoři festivalu Brutal Assault na to přišli po letech bloudění po republice a od roku 2007 se nějakých 18.000 účastníků každým rokem vrací právě sem, do třítisícového Josefova. Zpátky v ulicích nám do kroku hraje na kytaru a zpívá místní mládež a dospělí domorodci nám na potkání přejí dobrou noc. Prospíme ji v penzionu Wunsch v jednom z rekonstruovaných domů kousek od náměstí s krásným pavlačovým atriem. Vede to tam pan Kalhous, který se na své hosty usmívá, rád se s nimi dává do řeči, a k snídani jim snese všechno, co jemu samotnému nejvíc chutná a ještě přidá ubrousky a mikrotenové sáčky, aby si mohli odnést, co nezvládnou sníst, protože všechny ty chlebíčky, koblížky, housky se zapečenou slaninou, jogurty, rohlíky, paštičky, taveňáčky, máslíčka, medíky a džemíky, které se vrší na stolku, se fakt sníst nedají!   

 

Zájemce o historii josefovské pevnosti odkážu sem a sem. Fanoušci tvrdého metalu si přijdou na své tady. A všem nabízím galerii obrázků záměrně převedených do černobíla.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now