www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Koupili jsme chalupu

 

Ta chaloupka vyčnívala z nabídky dostupných rekreačních nemovitostí zejména svou polohou přímo na břehu malého jihočeského rybníčku. Návštěvu jsme si domluvili přímo s majitelem, průvodcem po domečku nám ale byl soused-starousedlík. Stavení to bylo hezounké, žádná necitlivá modernizace, prostě stará chalupa, včetně typických neduhů. Ta střecha asi bude potřebovat trochu vyspravit, komentujeme nahlas. Ta střecha je v háji, pane, zpřesňuje soused. A tady v ložnici jsou stopy vlhkosti, všímáme si. To je tou nešťastnou přístavbou garáže, s tím se těžko bude dát co dělat, objasňuje soused. A tady je prasklá omítka, ukazujeme si. Co omítka, to je prasklina ve zdi, přisazuje soused. (Jeho slova později potvrdí i kamarád stavař, který naše nadšené obdivování výklenků ve zdi a výhledu z okna a drobných detailů stavby zarazí prosbou, ať mluvíme tišeji, aby nám ta chalupa nespadla na hlavu.) Možná si říkáte, že soused prokázal majiteli domku medvědí službu, když všechno tak upřímně haněl a od koupě spíše odrazoval. Jenomže vžijte se do jeho kůže, kdybychom si ten domeček natěšeně koupili a on se nám začal bortit pod rukama. Kdo by byl první na ráně? Majitel? Kdepak. Soused přece!

 

Museli jsme mu ale být sympatičtí, protože jen co nás vyvedl vrátky ze zahrádky, ukázal přes ulici do svahu a povídá: Ale tady nahoře je domek na prodej, a ten vám je vymazlenej, von pán byl truhlář a má to moc pěkně udělaný. A hned začal volat: Marcelóóó! Žádná odezva. Ochotně vyptal od dalších sousedů její telefonní číslo, ale bez odezvy zůstalo i volání na mobil. Prohlídku jsme nakonec domlouvali přes realitku, která prodej zprostředkovávala. A pak jsme toho s makléřem domlouvali ještě hodně, protože tohle sedmnácté navštívené stavení bylo tím posledním. Nebýt souseda, chalupa by propadla filtry, které jsme měli nastavené ve vyhledávačích, už jen proto, že jsme původně opravdu nechtěli pořizovat 7+1! A přestože to nebyla láska na první pohled, s každou další návštěvou se nám parcela i stavba na ní dostávaly víc a více pod kůži. Kuchyňka s valenou klenbou a ložnice v někdejším chlévě. Ve světnici pec s ležením pro pecivály a výklenky v silných kamenných zdech. Podkroví celé obložené dřevem se spoustou místa na spaní. Obrovská stodola a sklep, do kterého se nejde po schodech dolů, a přece vede pod zem. Dům do poslední chvíle obývaný a způsobilý k okamžitému užívání, zároveň však s dostatečným potenciálem se na něm ještě vyřádit (anebo i vyřídit, ale na to my si dáme pozor).

 

Jak popsat místo, kde se prostě cítíte dobře? V chalupě z počátku 19. století se nikdy nestalo nic zlého a zdi jsou prosyceny pohodou, která se přenáší na ty, kdo v nich přebývají. Příjemně se sedí a povídá i na zahrádce pod jablůňkou, s výhledem na rybník a za doprovodu bublajícího potůčku. Vážíme si staré paní, která se navzdory své čipernosti už nedokáže o dům sama starat a pár posledních zim už trávila u syna, že se odhodlala k prodeji. A stačí jeden víkend, který na chalupě prožijeme ještě jako hosté, aby nám bylo jasné, že stěhování, náročné samo o sobě, je ještě těžší právě proto, že sem jezdila od dětství, že tady prožila velký kus života a především že je tady tak dobře. Neptejte se mě, čím to. Prostě tady je dobře. A snad i nadále bude.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now