www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Muzeum posledního dne

 

Vrtá mi hlavou Šípková Růženka. Jako malá jsem ujížděla na filmové podobě pohádky s Janem Hrušínským v hlavní roli. Jak se budí princezny předvádí poněkud neohrabaně, leč úspěšně. Ovšem svým polibkem budí princeznu, která spala sotva pár měsíců. Původní pohádka, jak ji z lidového podání zapsali Charles Perrault i bratři Grimmové, dopřává Růžence spánek stoletý.  A teď si představte, že jste princ, který se doslechne o zakleté princezně, zakouká se do jejího obrázku, vydá se jí zachránit – a co vyseká z trní? Královskou rodinu s odkrvenými končetinami ve strnulých pózách, navíc v nemožně nemoderních šatech a ještě ke všemu v kulisách chátrajícího oprýskaného zámku celé století bez jakékoliv údržby. Buďto byla Růženka vážně neodolatelná, anebo princ vážně zamilovaný. Anebo taky obojí, to se pak nad prasklým komínem a červotočem v krovech snáz přimhouří oko.

 

Pocit, že se někde zastavil čas, už jsem párkrát měla. Silný byl třeba v rumunském Banátu. Ve vesnicích osídlených kdysi českým obyvatelstvem se dala ještě před pár lety zažít cesta strojem času do doby, kdy se louky žnuly kosou a chléb se pekl doma a ani jedno z toho nebyla simulovaná romantika, ale zažitá samozřejmost a nutnost. Iluzi starých časů se snaží navodit i skanzeny a muzea, většinou ale působí příliš naaranžovaně. Je nicméně jedno místo, kde je snadné si představit, že přesně takhle vypadalo ve chvíli, kdy se tam princezna píchla o šípkovou růži. Vlastně přesněji: kdy si tam nějaký horník naposledy orazil píchačky. Je to důl Mayrau, pobočka Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, což není daleko od Prahy, takže tam ráda posílám kolegy a kamarády a doporučuju na výlet i rodinám s trošičku odrostlými dětmi.

 

Ve vesnici Vinařice je důležité zahnout do té správné brány, protože krom dolu se tu nachází taky věznice. Nevím, jak daleko jsou vězni s kutáním tunelu, ale vím, jak se činili havíři v jámě Mayrau od roku 1874, kdy s hloubením začali, až do roku 1998, kdy byly jámy zasypány. A vy se to dovíte taky a průvodcem po trase havíře před jízdou do podzemí dolu vám bude velmi pravděpodobně některý z bývalých zaměstnanců. Cechovna, řetízková šatna, umývárna, lampovna, známkovna, jámové budovy, celý historicky vzácný areál je ponechán v podobě posledního pracovního dne. Na řetízku visí šaty, ve sprše leží mýdlo s černotou v prasklinách, na ponku se válí klíče a olejničky, jako by havíři odešli po směně domů, ale na další už nedorazili. Rozpohybovaný parní těžní stroj Ringhoffer, expozice pomůcek záchranářů, sbíječka k neuzvednutí - i bez návštěvy podzemí je tady nač zírat a sahat. V dobách největší slávy před 1. světovou válkou tady pracovalo přes 1300 dělníků a jejich pot se vsákl do zdejších zdí jako žilkování do mramoru. Fárat bych tu nechtěla. Ale jako návštěvníkovi se mi tady velmi líbilo. Spícího havíře jsem nakonec neobjevila žádného, ale já bych ho stejně nepolíbila, vždyť co bych si s ním počala? Já už svého prince našla.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now