www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Medvědín

 

Hele, čteš knížky? ptám se kolegy v práci a ze způsobu, jakým vyslovím poslední slovo, je mu, klukovi bystrému, jasné, že úzetka a komentáře k zákonům se nepočítají. No, teď už bych zase mohl, odpovídá opatrně advokát, čerstvý tak, že ještě nestihl nabrat zpátky kila, která zhubnul během týdnů příprav na zkoušky. Čtu zrovna něco, co by se ti mohlo líbit – je to totiž o hokeji. Právník, ve volném čase hokejový brankář, chytne Medvědín Fredrika Backmana do lapačky a přečte nahlas první kapitolu: Jednoho pozdního večera na konci března uchopilo dítě dvouhlavňovou brokovnici, odešlo do lesa, přitisklo zbraň někomu k čelu a zmáčklo spoušť. Toto je příběh o tom, jak k tomu došlo. Tohle že je o hokeji? ptá se nedůvěřivě. A já uznávám, že pochyby jsou na místě.

 

Zprvu se hokej skutečně jeví jako hlavní postava. To kolem něj se všechno točí, k němu se všechno vztahuje, nejvíce pak naděje veškerých obyvatel Medvědína, včetně těch, kteří hokej v lásce nemají. Medvědín je totiž zoufalý zapadákov, občas celé tohle místo vypadá jako filozofický experiment: Když v lese zanikne město, ale nikdo se to nedozví, bude to někomu vadit? Jedinou šancí na odraz ode dna se jeví juniorské hokejové družstvo, protože až vyhraje juniorské mistrovství, vznikne v Medvědíně hokejové gymnázium a s novým gymnáziem přijde nový zimní stadion a hned nato kongresový dům a nákupní centrum. Z hokeje bude víc než hokej, bude z něj cestovní ruch, značka a kapitál. Přežití. A tíha těchto obrovských očekávání, vložených nadějí a promítnutých snů spočívá na bedrech sedmnáctiletých kluků v čele s hvězdným útočníkem Kevinem.

 

Zprvu se hokej jeví jako hlavní postava, nejpozději od druhé třetiny se však mění v kulisu. Za vším hledej hokej, ale stejně tak by to mohl být fotbal nebo basket nebo vodní pólo, zkrátka jakýkoliv kolektivní sport, ve kterém jedinec není nic a tým je všecko a absolutní hodnotou je loajalita k týmu. Možná to ale nemohlo být vodní pólo a musel to být zrovna hokej, sport tvrdý jako náraz ramenem do mantinelu, jako seknutí hokejkou přes nohu, jako rána pukem do hlavy. Je přirozené, že postavy v tomto drsném hokejovém městě se brání ranám, jak můžou: bruslemi, chrániči, helmami a v neposlední řadě mlčením. Je jich hodně, těch postav, některé jako by se ze střídačky dostali na led jen na jediné střídaní, některé jako by vůbec nestřídali a odehráli celé utkání. Fredrik Backman postavy umí, jejich charaktery vykreslí tak, že vám málokterá zůstane lhostejná. Některé jsou k nesnesení, jiné budí soucit, jsou tu sympaťáci i sígři, zbabělci i hrdinové a já se přistihla, že mnohem víc než Kevin a Maya mě zaujali dva kluci, jeden s šestnáctkou na dresu, druhý s číslem osmdesát jedna.

 

Víc vám o aktérech ani o příběhu nepovím. Prásk, prásk, prásk, prásk, prásk. Citoslovce, které celý příběh uvádí a které se v celém románu znovu a znovu vrací jako refrén, dává tušit, že přijde náraz. Víte to, jen nevíte kdy a odkud. Nechtějte to vědět předem. Můžete se dívat na hokejový zápas, i když víte, jak skončil a v které minutě kdo skóroval. Ale když to nevíte předem, je ta hra mnohem napínavější a zábavnější. O ději vám nic neprozradím, ale zmíním se o kompozici románu. Zápas Medvědína o udržení se na mapě má padesát kapitol–rozehrávek s dvěma dějovými zlomy, oddělujícími pomyslné části–třetiny. Jelikož padesátka není dělitelná třemi, je zjevné, že ty třetiny nejsou stejně dlouhé, nicméně v členění knihy je patrná symetrie, a čím víc nad strukturou románu přemýšlím, tím víc se mi do úvah promítá hokejové hřiště. Nebudu se ale pouštět na tenký led.

 

Knihu Muž jménem Ove považuju za jednu z nejlepších, co jsem kdy četla. Hodně se mi líbil i román Tady byla Britt-Marie. Laťku má Backman nasazenou hodně vysoko. A Medvědínem ji neshazuje. Tentokrát to není laskavý příběh o proměně zapšklého bručouna v milého souseda. Tentokrát je to vážné a je v tom mnohem víc smutku. Pořád je to ale Backman, vypravěč se smyslem pro humor (Celou košili má posetou drobky a ukusuje housku tak nešikovně, až si člověk říká, jestli tenhle chlap náhodou nepochopil celý koncept přijímání potravy špatně.), mistr přirovnání (Když se člověk stane rodičem, už se pak napořád cítí jako moc malá peřina. Ať se snaží přikrýt všechny sebelíp, vždycky je někomu zima.), výborný pozorovatel (Děti potřebují lži, aby večer v postýlkách usnuly, rodiče je potřebují, aby byli ráno schopní z postelí vstát.), a v příjemné míře citový vyděrač s nepopiratelným sklonem k dojemnému patosu.

 

Jednou od někoho slyšel, že nejlepší způsob mentální přípravy na rodičovství je postavit si stan na rockovém festivalu a bydlet v něm obklopený partou kamarádů, co kouří hašiš. To pak pobíháte kolem s neustálým spánkovým deficitem a s tričkem se skvrnami od jídla, které jste jen zřídkakdy jedli vy sami, máte šelest v uších, nemůžete projít kolem bazénu, aby se do něj někdo s hihňáním nevrhl, nemůžete jít na záchod, aniž by vám někdo bušil zvenčí na dveře, zaručeně vás někdo probudí uprostřed noci, protože ho „právě něco strašně důležitýho napadlo“, a ráno vás hned na uvítanou někdo další počůrá. To je možná všechno pravda, ale stejně je to houby platné. Protože nikdo v životě není připravený na nával citů, který ho po narození dítěte čeká. Nejsou to obyčejné emoce, je to smršť.

 

Nejpozději teď vám určitě došlo, že Medvědín opravdu není (jen) o hokeji. Takže i když by vás nikdy nenapadlo skandovat, že kdo neskáče, není Čech a sport vás nijak zvlášť nebere, nechte se sebrat touhle knížkou.

 

Backman, Fredrik: Medvědín. Host 2017. Překlad Helena Matochová

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now