www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Mirotické setkání loutek a hudby

 

Ten pátek jsme měli na střeše pokrývače. Po dlouhých měsících čekání, až bude mít čas, a dlouhých týdnech vyjednávání, kdy přesně ten čas bude mít, teď konečně šplhal po žebříku a hopsal po odkrytých trámech, měnil špatné tašky a namísto vydrolených hřebenáčů usazoval nové, už bez cementu, nasucho, na kartáče. Sluníčko se na něj zeširoka smálo, jak byl šikovný a jak rychle zvládnul první půlku. A smálo by se i dál, jenomže to dál se z neodkladných důvodů odkládá. To je k vzteku, řek by pantáta. To je k pláči, posteskla by si panímáma. To je prima, řekli jsme si my, stihneme loutky.

 

Ten víkend se totiž do Mirotic sjeli herci a hudebníci na setkání loutek a hudby, festival s šestnáctiletou tradicí a dobrou pověstí. Od sousedů jsme dostali nadšené doporučení na jedno představení v bohatém dvoudenním programu a díky zaneprázdněným řemeslníkům jsme se naň mohli vypravit, navíc s dostatečným předstihem, takže jsme stihli ještě i jedno dřívější vystoupení.

 

Pan Radek Pokorný se jako konferenciér festivalu pohyboval na place u Dolejšího mlýna v královském převleku, ale před čtvrtou hodinou na sebe hodil pruhované triko, seprané kalhoty a starou hučku a proměnil se v rybáře, aby s minimálními kulisami a maximálním nasazením sehrál pohádku O rybáři a jeho ženě. Tu přece všichni znají, jaký to má smysl, hrát tak známý kus? No, dětem to dá možnost se do představení aktivně zapojit a dospělí místo napjatého očekávání, kudy se bude vyvíjet děj, mohou s nadšením sledovat, jak se herec dostává do své role, takřka z nuly, jako by se mu ani nechtělo hrát, na plný plyn, tak plný, že už neuvádí do pohybu jen sebe, ale i diváky. Děti mu napovídají, opravují ho, poučují, vstupují do děje – a on je provokuje, chválí, nenechá se vykolejit, navazuje na ně, zve je na pódium, v jednu chvíli dokonce vyprázdní přední řady, když všechny děti nechá na jevišti předvádět s obrovskou modrou plachtou ohromnou mořskou bouři. Představení přitom potěší i dospělé a zapíše se do srdce i do paměti. Mně třeba obohatilo něhou, s níž se rybář obrací na svou nevděčnou ženu. Beru si ponaučení být tomu svému něžnému muži trochu víc kvítek aksamitovej a prdelka načechraná, bez touhy ovládat druhé a spokojená s chaloupkou s vyspravenou střechou.

 

Po Divadle Buřt se velectěné publikum mohlo proběhnout sprchou z hasičské stříkačky a vrátit se do šapitó svěží a natěšení, protože na jeviště nastoupilo Divadlo Víti Marčíka. To byl ten tip, co si nemáme nechat ujít, a my už víme proč. Pojetím divadla i zvoleným kusem se vlastně představení Víti Marčíka a jeho synka Jaroslava od toho předchozího nijak výrazně nelišilo, jen bylo o poznání expresivnější (tenhle herec od Pána Boha to snad ani jinak neumí) a mělo možná víc rovin. Tou základní byl příběh o Sněhurce, zlé královně, sedmi trpaslících a princi, který umí líbat tak, že i mrtví ožívají. Výraznou složkou byly písně: úvodní bylo – nebylo, pochod trpaslíků, oplakávání Sněhurky, skoro všechny počítaly s interakcí diváků a zavrtávali se mi do ucha. Ještě teď mi v něm zní: Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, Mlsoun všem svačinu sněd. Schválně si to zkuste říkat hodně rychle a hodněkrát za sebou. Kromě hudebních vložek byla hra nabitá též zcizováky, záměrným vypadáváním z role a vysvětlivkami. Třeba jak z královny udělat stařenku přehozením vlečky přes hlavu (a k čemu je potřeba kolíček), jak nasimulovat let na koštěti bez koštěte (a jaké zásluhy mají loutkoherci z Kampy), nebo jak správně divadelně kousnout do jablka (a co si počít s plnými ústy). Pohádka v podání Víti Marčíka má ale ještě další rovinu, sahá do hloubky a vede do nitra. Jako ve chvíli, kdy Sněhurka bloudí hlubokým lesem, až přišla černočerná … (loutkář se odmlčí a nechá si napovědět:) tma. Tady bych chtěl pochválit děcka, protože v některých divadlech nám lidi volají černočerná noc. Jenomže noc není hrůzostrašná, protože po noci vždycky přichází svítání. Ale ve tmě, ve tmě světlo nemusíme najít. Anebo když v závěru nechává diváky hlasovat, jestli se má zlé královně odpustit, nebo zda má zemřít. Pak si vybere jednu dívku, která hlasovala pro královninu smrt, a pozve ji k sobě, aby sehrála umírající čarodějnici místo něj: S tím musíte počítat, že když neodpouštíte, tak umíráte. Sněhurka samozřejmě neumřela, princův polibek je důkazem, že láska je silnější než smrt a že vždycky všechno dobře dopadne. A jestli něco neskončilo dobře, tak to ještě není konec. Víťa Marčík, zjev z jižních Čech s kořeny na Valašsku, o sobě v jednom rozhovoru řekl, že je lhář mluvící pravdu. Na téhle jeho lži je hodně pravdy!

 

Festival pokračoval koncerty, džunglí ostrova uprostřed řeky Lomnice se ozývalo Sto zvířat a taky Laura a její tygři, ale my před divokými šelmami dali přednost jedné ochočené a vrátili jsme se do chaloupky právě včas, abychom kocourovi stihli povyprávět pohádku na dobrou noc. Vlastně dvě.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now