www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Musím končit, jdu do mikve

 

Nemám jeden velký sen, za kterým bych si celý život šla. Mám tisíce malých přání, která se průběžně plní. Stále se tak mám na co těšit, a když se dočkám, vystřídá těšení radost z obdarování. Takovým dárkem byla i Třebíč. Město, které mě vábilo už dlouho, ale scházela příležitost k návštěvě. Až jsme se do druhého největšího města na Vysočině rozjeli prostě jen tak.

 

Čím je Třebíč výjimečná? Na prvním místě se sluší uvést židovské ghetto. Prostor jen o málo rozlehlejší než vymezuje pár úzkých uliček a nějaký ten plácek patří k nejzachovalejším židovským čtvrtím v Evropě. Nocujeme přímo zde, v hotelu Joseph 1699, slepeném z pěti původně samostatných domečků. Náš pokoj s barokními klenbami a špaletovými okny je v patře nad maličkými dvířky, kterými se vcházelo do mikve. Příležitost zajít se na ni v doprovodu recepční podívat si nenecháme ujít. Slečna ještě cestou vyřizuje příchozí telefonní hovor a utíná ho omluvou, kterou člověk hned tak neslyší: „Já už musím končit, jdu do mikve." K útulné atmosféře třebíčské židovské čtvrti přispívají dvě pozitivní skutečnosti: jednak se tu nemačkají davy turistů a jednak se domky neproměnily v obchody se suvenýry, ale skutečně v nich někdo bydlí, i když už bohužel nenosí jarmulku, neuvazuje si modlitební řemínky a neplní o šabatu lavice synagog. Ty tady stojí dvě. Tu Přední využívá jako svou modlitebnu církev husitská. Zadní hostí koncerty, svatby a výstavy a je přístupná k prohlídkám. Uchvátila mě výmalba interiéru, a to ani nejsem odborník, který by docenil, že jsou zde vyobrazeni i lvi, ačkoliv figurální motivy nejsou židovskému prostředí vlastní. Na galerii je k vidění dokonalý model ghetta ve zmenšeném měřítku, nabízející tak pohled z ptačí perspektivy na domky a zahrádečky poslepované do neopakovatelného patchworku. Než bylo Židům v polovině 19. století dovoleno volně se stěhovat, tísnilo se ve 110 soukromých domech asi 1700 osob. Spočítejte si průměr na jeden objekt a zkuste si představit život ve dvou, ve třech místnostech s dalšími šestnácti osobami.

 

Jestli vás napadá, že byste takové soužití nepřežili, zavedu vás na místo, kde byste v takovém případě skončili. Stačí vystoupat na kopec, slabou čtvrthodinku odtud, projít branou a popojít kousek dál, kde se pozemek začne svažovat k Týnskému potoku a židovský hřbitov se vám ukáže v celé své mohutnosti. Data na nejstarších náhrobcích nejsem s to rozluštit, jsou totiž vytesána hebrejsky. Novější náhrobní kameny jsou němou výčitkou za všechny, kdo se do svých domovů už nikdy nevrátili (z 281 třebíčských Židů přežilo holocaust pouze 10!). Smutné dějiny místní židovské komunity prosvětluje hrdinský příběh zdejšího rodáka Antonína Kaliny, spravedlivého mezi národy, zachránce stovek malých chlapců v osvětimském koncentračním táboře.

 

Ghetto i hřbitov jsou na seznamu kulturního dědictví UNESCO a jako by toho nebylo už tak dost, vysloužila si zápis ještě jedna památka: bazilika sv. Prokopa. Kostel benediktinského kláštera, později přestavěného na zámek, byl ve své době nejdelším na Moravě. Kvádry románských zdí dodnes nesou značky kameníků, kteří je opracovávali. Obzvlášť patrné jsou v kryptě, která vážně stojí za vidění na vlastní oči. A pokud jde o koukání, ze zahrady za bazilikou se naskýtá panoramatický pohled na město na druhém břehu řeky Jihlavy, kterému dominuje městská věž přilepená k farnímu kostelu sv. Martina nedaleko Karlova náměstí s pozoruhodnými měšťanskými domy.

 

Nezdá se to, ale snadno tady nachodíte sedm, osm kilometrů. To pak přijde k chuti nějaké občerstvení. Pokud to spraví jen káva, neuděláte chybu, když se jako my posadíte Za pecí. V malém podniku hned pod bazilikou jsme dostali na výběr kávu z Brazílie nebo ze Zanzibaru a z bohaté nabídky zákusků jsme si nechali naložit medové řezy. A jestli dozrál čas na fortelnější krmi, pokračujte od baziliky dál, kolem samoobslužného stánku se sazenicemi a bylinkami až k lihovaru, ve kterém najdete jménu navzdory pivovar s opravdu dobrými ležáky i „ejly“ a poctivou českou kuchyní.  Jo a ty jaguáry, které uvidíte v protější budově, to nejsou přeludy z hladu, ale expozice veteránů.

 

Ať už se do Třebíče dopravíte jakýmkoliv prostředkem, nezapomeňte si cestou z města všimnout kuželovitého větrného mlýna. To v případě, že pojedete na Jihlavu. My jsme se chtěli vyhnout brněnské dálnici a zvolili jsme kochací trasu s průjezdem obcí Polná a krátkou návštěvou u symbolického hrobu Anežky Hrůzové. Leopold Hilsner, hilsneriáda, něco vám to říká, že jo.?A víte, že se dodnes neví, jak to vlastně celé bylo?

 

Je mi jasné, že se teď hned asi neseberete a nevyrazíte směr Třebíč, i když jsem se snažila o reklamu opravdu vtíravou. Než se tedy dočkáte své příležitosti prošmejdit třebíčské uličky in natura, určitě si zajděte na internetové stránky www.visittrebic.eu. Ale opravdu! Někdo si na nich dal velmi záležet! Jo a pro umocnění dojmu si dejte Míšu, nanuk vyrobený – to neuhodnete – v Třebíči.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now