www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Nejkrásnější dárek

 

Kdysi jsem ve svém rodném dvacetitisícovém Krnově cestou z adventních trhů potkala kamarádku, která se mi svěřila, že na ně nechodí, že je tam děsných lidí, že si raději zajede do menšího městečka. Cukaly mi tehdy koutky, vždyť náměstí zelo prázdnotou, nikde žádné fronty, žádná tlačenice. Co by si počala uprostřed davů na velkých trzích, kde se dá ještě jakž takž projít, ale už ne zastavit, a kde se jeden bojí koupit si svařák, aby mu ho druhý bodyčekem nevyšplouchnul na kabát? Odpověď vlastně znám: Nešla by na ně. A pokud náhodou ano, utekla by. Jako já.

 

V největším městě naší malé republiky bydlím už přes dvacet let, ale ještě pořád jsem si na to množství lidí nezvykla. A nejspíš ani nikdy nezvyknu. Stačí mi pár dní mimo metropoli a já ten úlek zažívám znovu a znovu. Po těch letech už nebývá tak intenzivní, omračující a děsivý a otřepu se z něj rychleji, ale nevymizel a zakouším ho opakovaně. A v tomto předvánočním čase snad každý den. Odkud se jen všichni ti lidé berou? Kolik se jich dokáže vměstnat do výdejny Alzy? Kolik jich pojme chodník, než začnou přepadávat do vozovky? A kolik se jich vejde do města, než dojde na Archimedův zákon a nově příchozí z jihu spustí vlnu a ta odplaví odpovídající počet nešťastníků za severní hranici města?

 

Nákupní centra praskají ve švech. Jak můra kolem rozsvícené žárovky krouží obchodními domy lidé vedeni dobrou vůlí udělat někomu radost, nebo jen zoufalou touhou mít už ty dárky z krku. Jaký div, že mnozí nemají Vánoce rádi a víc než je radostně prožít je chtějí jen šťastně přežít.

 

Nehoruji za svátky bez dárků. Sama je moc ráda dostávám a ještě raději dávám. A až na výjimky i ráda vymýšlím. I když nejvíc mě baví ty, na které narazím během roku náhodou, padnou mi do oka a já bez velkého přemýšlení vím, koho potěší. Ale i ten nejlepší koupený dárek dělá nejlepším dle mého soudu to, od koho je a že jím dárce vyjadřuje svůj vztah k obdarovanému. Z čehož plyne, že nejkrásnější dárek vůbec nemusí být koupený.

 

Na začátku adventu jsem si v knihovně půjčila zpěvníček koled, že si při pečení cukroví budu zpívat, osvěžím pozapomenuté a naučím se nějaké nové. Jelikož jsem vyrobila jen linecká kolečka, uhňácala pár kokosových kuliček a pokusila se o kakaové rohlíčky, které jsou ve výsledku kakaové, ale nikoliv rohlíčky, zůstává můj kolednický repertoár dosti omezený. Ale jednu novou koledu jsem se přece jen naučila. Je z Podblanicka a zpívá se v ní: Kdybych já měl hodně peněz, kdybych já byl bohatý, daroval bych Ježíškovi na šňůrečce dukáty. Nemám peněz, můj Ježíšku, nemám já ti čeho dát, povím já ti v modlitbičce, Ježíšku, jak mám tě rád.

 

Říct tomu, který o Vánocích slaví své narozeniny, a nejen jemu, jak ho máme rádi, je nad všechny dárky. A pak je tu ještě něco, co můžeme dát. Obvykle toho nemáme na rozdávání a přes rok se nám toho samotným nedostává: čas. Věnovat druhým soustředěnou pozornost je dárek, který může mít sto a jednu podobu. Láska je vynalézavá, jen se jí nechat vést.

 

Přeji nám všem pokojné vánoční dny prožité v radosti z objevování a obdarování.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now