www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Panika v laboratoři

 

Z hodin chemie na základní škole mi v paměti zůstala jen ta jediná, kdy nezbední spolužáci položili paní učitelce na židli atrapu lidského výkalu, dosti věrnou a přesvědčivou. Škoda, že tehdy chemikářka neprokázala větší nadhled. Kdyby místo pedagogického rozebírání přestupku rozebrala chemicky to lejno, vypustila by uličníkům rybník a zavedla žáčky do hlubokých vod aplikované chemie. I po letech sice dokážu i o půlnoci a poslepu odříkat ný-natý-itý-ičitý-ičný/ečný-ový-istý-ičelý, ale co s tím, že? O moc lepší to s výukou této vědy nebylo ani na střední škole. Externímu chemikáři (interního by škola pro sekretářky neuživila) bylo jasné, že nám je chemie úplně volná a ani chemický vzorec inkoustu v pásce do psacího stroje náš zájem nevzbudí. Veškerá pozornost patnáctiletých holek patřila leda tak fungování chemie mezi mužem a ženou, kde ale předmětem zkoumání nebyl postarší chemikář s prošedivělými vousy a bříškem, nýbrž mladý tělocvikář atletické postavy s oříškovýma očima. Sečteno a podtrženo, chemie je pro mě jedna velká neznámá a co neznám, to mě trochu děsí.

 

Tolik na vysvětlenou, proč mě zaujala hra s názvem Panic Lab natolik, že jsem po ní v knihovně sáhla bez toho, že bych o ní cokoliv věděla. Panika v laboratoři je pocit, který si umím velmi dobře představit. Jak výstižné pojmenování hra nese, jsem zjistila hned po přečtení pravidel a jedné zkušební partii sama se sebou. Na první pohled je to jednoduché: pětadvacet kartiček o velikosti těch z pexesa rozmístíte do kruhu obrázkem nahoru a hodíte čtyřmi kostkami, které vám svými symboly určí, kterou kartičku máte najít. Kdo jako první chňapne po té správné, připíše si bod. Pro představu trochu konkrétněji: Z laboratoře utekla měňavka a vy ji máte najít. Jedna kostka vám poví, z které laboratoře (červená, modrá, žlutá) ta potvora zdrhla a kterým směrem (po černých šipkách, nebo po bílých) se vydala. Ostatní tři kostky vám prozradí její barvu, tvar a vzor. Takže: hodím kostkami, najdu laboratoř, zorientuju se ve směru a hledám tvora dané barvy, tvaru a vzoru. Potud v pohodě. No jo, jenomže měňavka je chytrá, a jakmile narazí na ventilaci, vrhne se do ní a vyleze až dalším ventilátorem, přičemž následujícím zase vnikne dovnitř. Když tedy na kruhové trase dojde hráč ke kartičce s ventilací, musí si uvědomit, jestli je améba zrovna schovaná a tudíž následující kartičky až k dalšímu ventilátoru přeskakuje, anebo je vylezlá a nechá se najít. Už jste se ztratili? To nejlepší teprve přijde: mutační zóny, ve kterých hledaná měňavka mění svou barvu nebo tvar nebo vzor. Tak a tady jsem se při zkušební hře ztratila já a šla jsem si pocákat hlavu studenou vodou, protože se mi zdálo, že se mi z ní začíná nebezpečně kouřit.

 

Vlastně je mi docela líto, že jsem tváří v tvář měňavkám zpanikařila, protože hra samotná má velmi mnoho pozitiv. Je skladná a relativně nenáročná na prostor při hraní, klidně třeba na zemi. Zabaví operativně dva až deset hráčů bez ohledu na věk, pohlaví, národnost a vyznání. Pravidla nejsou nijak složitá a k jejich vysvětlení stačí pět minut. Grafické zpracování je jednoduché a měňavky od pohledu sympatické, zvlášť ta s tykadélky. A je to hra, kde nic nesvedete na smůlu nebo na škodící spoluhráče, protože je založená čistě na postřehu. A to je z mého pohledu její mínus - musí se u ní hodně přemýšlet a já mám přemýšlení za celý den v práci až až. Ale kdybych třeba celý den sekala trávu, štípala dříví nebo natírala plot, možná bych pak své mozkové buňky ráda prohnala po laboratoři. Co vy? Zkusíte to a zahrajete si hoňku s měňavkami?

 

Ehrhard, Dominique: Panic Lab. Gigamic 2012.

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now