www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Pohyblivý svátek

 

Nemám ráda Ernesta Hemingwaye. Nemůže za to ani tak dávný, tuším neúspěšný, pokus prokousat se jeho románem Komu zvoní hrana, jako spíš výborná kniha britské spisovatelky Naomi Wood Paní Hemingwayová. Ve skutečnosti nebyla paní Hemingwayová jedna, nýbrž byly čtyři – Hadley, Fife, Martha a Mary. Zato pan Hemingway byl skutečně jen jeden, zřejmě nepřestavitelně charizmatický a osudový, protože jak jinak si vysvětlit, že mu jeho chování a machistické jednání u žen procházelo? Román Naomi Wood je sice fikce, ale vystavěná na poctivém studiu pramenů a faktů. Ve výsledku bezmála třísetstránkový večírek, po kterém si ještě díky odkazům v doslovu můžete dopřát internetovou afterparty s prohlídkou domu na Key West a na Kubě. Jen ten Ernest z toho nevychází zrovna dobře.

 

Už si nevzpomínám, jak jsem přišla na jeho knihu Pohyblivý svátek, ani proč jsem si ji vlastně připsala na seznam četby, nicméně jsem jí dala šanci. Uvozena je citací autorova výroku: Jestliže má člověk to štěstí, že mohl žít v mládí v Paříži, pak ať odjede kamkoli, je Paříž až do konce života s ním. Protože Paříž je pohyblivý svátek.  A končí jeho vyznáním:  Paříž je věčná a vzpomínky každého člověka, který tam žil, se liší od vzpomínek všech ostatních. Vraceli jsme se do ní znova a znova, ať jsme byli, kdo byli, a ať se měnila, jak chtěla, či ať bylo těžší nebo lehčí se tam dostat. Paříž vždycky stála za to a člověku se vždycky všechno, co do ní dal, vrátilo. Ale takováhle byla Paříž v těch prvních dobách, kdy jsme byli strašně chudí a strašně šťastní.

 

S tou chudobou to až tak strašné nebylo, jak sama paní Hemingwayová I. prohlásila, na whisky bylo vždycky. A bylo s kým ji pít, ve stejnou dobu na stejném místě byli – a v memoárových črtách nechybějí – James Joyce, Ezra Pound a taky Francis Scott Fitzgerald. A pro někoho, kdo miluje Paříž, jsou stránky Pohyblivého svátku pozvánkou k nostalgické prohlídce města básníků, bukinistů, kavárenských povalečů a žárlivých milovníků. Já byla v Paříži jednou a do oka jsme si moc nepadly. Já šedá myška odněkud z tundry, ona příliš rozmáchlá a okázalá dáma. Antipatie ke kulisám a antipatie k hlavnímu aktérovi nepředstavují zrovna ideální rozpoložení k četbě memoárů. A přece mě Hemingway dostal.

 

Podařilo se mu to poslední kapitolou, vzdor nadpisu Paříž je věčná umístěnou z větší části do rakouských Alp. Učarovaly mi odstavce o tom, jak se tehdy lyžovalo…

Ve Schrunsu nebyly lyžařské výtahy ani žádné lanovky, byly tam dřevorubecké cesty a dobytčí cesty, které vedly různými horskými údolími až nahoru na vrcholky. Nahoru se člověk musel vyšplhat na lyžích, na které si připevnil tulení pásy.

 

… o životě místních…

Ženské se zabývaly prací v kuchyni, mykaly a spřádaly vlnu do šedých a černých nití. Kolovrátky měly šlapadla a vlna se nebarvila. Z černých ovcí byla černá. Byla to surová vlna, nezbavovala se tuku, a čepice, svetry a dlouhé šály, které z ní Hadley pletla, sníh nikdy nepromočil.

 

... a o alpské přírodě…

Vzpomínám si na tu vůni borovic, na to, jak krásně se spalo v dřevorubeckých chatrčích na nastlaném bukovém listí a jak jsme lyžovali v lesích po zaječích a liščích stezkách. Jak jsem jednou vysoko v horách nad čarou lesů sledoval liščí stopu, až jsem tu lišku uviděl, a jak jsem ji pozoroval. Stála tam se zdviženou pravou přední tlapkou a pak se opatrně kradla kupředu, zastavila se a potom vyrazila. Pamatuju se na tu bělost a ten tlukot křídel toho sněžného kura, když vystřelil ze sněhu vzhůru a zmizel za hřebeny.

 

A pak, na posledních čtyřech stranách, jakoby šeptem, píše o tom, jak všechno to štěstí vzalo zasvé, a píše o tom tak krásně, že by to vlastně vůbec nemělo být možné, psát krásně o něčem, co vůbec krásné není:

Když jsou někde dva lidi, kteří se milují, kteří jsou šťastní a veselí a jednomu nebo oběma se práce opravdu daří, přitahuje to k nim lidi stejně jistě, jako přitahuje tažné ptáky v noci silné světlo majáku. Kdyby ti dva lidi stáli stejně pevně jako maják, pak by to ohrozilo leda jen ty ptáky. Jenže ti, co přitahují lidi svým štěstím a svými činy, jsou obyčejně nezkušení. Nevědí, jak se nedat zničit nebo jak utéct. Neprokouknou vždycky ty dobré, ty sympatické, ty okouzlující, ty velkomyslné, ty chápavé boháče, které si člověk hned zamiluje, kteří nemají žádné špatné vlastnosti, kteří promění každý den v slavnost a po kterých, když se napásli, jak potřebují, zůstává všechno zdupanější než kořeny trávy, po níž se kdy přehnala kopyta Attilových koní.

 

Zápisky z pařížských deníků Hemingway zpracoval až jako starý muž a Pohyblivý svátek, původně zamýšlený jako první ze čtyř knih vzpomínek, vyšel až po jeho smrti. Otevřít tu knihu je jako otevřít zavařeninu a ochutnávat, co uzrálo před lety a co bylo tak dobré, že to chtěl autor uchovat i pro ty, kdo se nemohli zakousnout do čerstvého.  

 

Úplně nejvíc se mi ale na celé knize líbí její titul. Pohyblivý svátek je v liturgickém kalendáři takový, který nemá pevně stanovený den v roce, ale odvíjí se od nějaké proměnné. Největším pohyblivým svátkem je velikonoční neděle, pohybující se v kalendáři ruku v ruce s prvním jarním úplňkem. Pro Hemingwaye byla svátkem Paříž a nehýbala se spolu s listy kalendáře, ale ukotvená v jeho srdci putovala s ním, kamkoliv se vrtnul. Líbí se mi to přenesení významu na vzpomínky, místa, lidi, které si nosíme v sobě. Vím hned o několika pohyblivých svátcích, které si můžu připomínat. A jsem za ně vděčná!

 

 

Wood, Naomi: Paní Hemingwayová. Metafora 2014. Překlad Eva Fuxová.

Hemingway, Ernest: Pohyblivý svátek. Odeon 2016. Překlad Luba a Rudolf Pellarovi.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now