www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Proč Martin nepřijíždí na bílém koni

 

Farní kostel v mém rodném městě je zasvěcen svatému Martinovi. Vážně by mě zajímalo, proč si stavitelé chrámu vybrali za patrona právě jeho? Proč ne třeba Vavřince? To by se pouť slavila v půli srpna, pěkně za tepla, a i kdyby snad někdy bylo léto chladné, při pohledu na oltářní obraz mučedníka Vavřince opékaného na rozžhaveném roštu by určitě nikomu zima nebyla. Mějte ale zbožné myšlenky, když svátek patrona vaší farnosti připadá na vlezle sychravý listopadový den. Když se na přelomu 13. a 14. století kostel stavěl, nikdo nepomyslel na to, že dům potřebuje vytápění a že dům Páně by neměl být výjimkou. Že nebyla náprava zjednána při rozsáhlé přestavbě na konci 18. století, tomu ještě rozumím, že je ovšem v křesťanském chrámu nekřesťanská zima dodnes, to už se mi chápe hůře. Vždyť mému chválení Pána Boha je pro samé drkotání zuby sotva rozumět. Až by jeden hříšně záviděl žebrákovi na obraze ten kus pláště, který dostal.

 

Že by od pláště vedla cesta k tomu, že je svatý Martin mimo jiné též patronem tkalců, koželuhů a krejčích? A že by odtud vedla cesta k tomu, že byl právě on zvolen za patrona města, které (netuším jestli už tehdy) proslulo právě textilní výrobou? Plášť je Martinovým nejznámějším atributem a příběh o tom, jak se o svůj oděv podělil s chuďasem a jak se mu pak ve spánku zjevil sám Kristus zahalený do jím darovaného pláště, jsem slyšela každoročně, opakovaně do omrzení. Ani k římskému vojákovi, ani k biskupovi jsem žádné sympatie nechovala - a nikým jiným pro mě tenhle vzdálený světec nebyl.

 

Až do letoška. Počkal si na mě v mém oblíbeném obchůdku s knihami (příznačně na Vinohradech, neb je taky patronem vinařů). Mezi fungl novými svazky čerstvě vydaných knih se malá černá knížečka z roku 2003 jevila ošuntěle, ohmataně a očteně, skoro jako by ji tam někdo těsně před mou návštěvou položil, abych ji právě já našla. Život svatého Martina z pera Sulpicia Severa je doplněn o tři Listy, tři Dialogy a šest kapitol z Kroniky téhož autora a především o rozsáhlou předmluvu Martina C. Putny, která svatomartinské spisy zasazuje do dobového a literárního kontextu. Nabízí se paralela, že co je martinská husa pro břicho, je tenhle martinský spisek pro hlavu, zkrátka to není lehké sousto, ale já si na něm vážně pochutnala. Martin vystoupil z plochého tmavého obrazu v pozlaceném rámu do prostoru a světla a já si ho mohla prohlédnout pozorněji.

 

Napříště se mi bude připomínat častěji, než jen v den výročí svého pohřbu. Až se příště budeme vracet z maďarských termálů přes Szombathely, vzpomenu si na jeho narození. Až bude řeč o francouzských králích, vzpomenu si na klášter u jeho baziliky v Tours, jehož nominálními opaty byli vládci Francie, naposledy ještě prezident z přelomu 19. a 20. století. Na opata od svatého Martina z Toursu, kterým je myšlen král, natrefím i v Hugově Chrámu Matky Boží v Paříži, pokud se do něj ještě někdy začtu. Martin se mi připomene, až budu někde číst o svatovítském pokladu, jehož součástí jsou i relikvie tohoto světce získané pověstným sběratelem Karlem IV. Se slovy kaplan a kaple budu mít odteď spojen Martinův plášť navzdory tomu, že jejich etymologie připouští pochyby. Budu si vědoma toho, že „Martin z Tours je prvním významným světcem latinského Západu, jehož světectví není dáno ani mučednictvím jako u tolika světců-obětí pronásledování křesťanů od prvního do čtvrtého století, ani literární činností na dogmatickém poli jako u Martinových současníků Ambrosia, Hieronyma či Augustina, nýbrž jen a jen kvalitou (virtus) jeho křesťanského života." A už navždycky bude blízký mému srdci tím, že se postavil proti „souzení a trestání církevních disidentů světskými soudy,“ jinými slovy proti počátkům inkvizice.

 

A až zase dojde na přetřes, jestli na Martina napadne sníh, vybavím si Sulpiciův popis oné legendární události s pláštěm: „Toho roku uhodily mrazy tak strašné, že mnoho lidí chladem pomřelo. Jednoho dne, bylo to uprostřed zimy, potkal Martin v bráně města Ambianů (dnešní Amiens) nahého žebráka. Martin sám už měl jenom zbraň a jednoduchou uniformu. Jakmile viděl, že ten ubožák prosí nadarmo a nikdo se do dobrých skutků příliš nehrne, pochopil muž bohaplný, že ho musí zachránit sám. Jak to ale má udělat, když už má jenom plášť? Všechno ostatní totiž také rozdal. I vytasil meč a rozťal svůj oblek na dvě poloviny. Jednu daroval žebrákovi a do druhé se znovu oblékl.“ Všimli jste si? Vůbec není explicitně řečeno, že by Martin měl koně, natož bílého! O koně totiž vůbec nejde. Ani v jeho vzorovém životě, ani v životě těch, kdo ho v jeho svatosti chtějí následovat.

 

Severus, Sulpicius: Život svatého Martina. Herrmann & synové 2003. Překlad Pavel Ryneš.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now