www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Půlnoční

 

Vírou v Boha se nijak okázale nechlubím, připadala bych si jako děcko, co se vytahuje na druhé, že dostalo něco, co oni ne. Zároveň ji ale nijak neskrývám, takže o mně ti druzí vždycky věděli, že jsem věřící a mnozí mi to i tak trochu záviděli. Vlastně je až s podivem, s jakou samozřejmostí spolužáci, kolegové a kamarádi mou víru brali. Snad že byla vždycky tak samozřejmá mně samotné? Nasála jsem ji s mateřským mlékem, vlastně ještě dřív, už s plodovou vodou. A snad ve mně roste a zraje, jako rostu a zraju já. Zažívá suchá léta i časy hojnosti. A přes veškerou samozřejmost, s kterou svou víru žiju, nepřestává být vzácným, nezaslouženým darem.

 

Jako by lidé v mém okolí věděli, že víra je dar, když přijde řeč na Boha, neptají se mně, proč věřím, ale proč chodím do kostela. Bůh, no dejme tomu, ale k čemu církev, kněz, kostel, mše, zpověď… Pro některé kamarády jsem jediným člověkem, s kterým se pustí do rozpravy na podobné téma, a možná by si zasloužili fundovanou odpověď podloženou studiem. Já ale umím nabídnout jen subjektivní vysvětlení, vlastní důvody a přístup. Jsem katolík. Kdybych se narodila někde jinde, někomu jinému, bylo by tomu možná jinak, ale za daných okolností vnímám katolickou církev jako svoji rodinu. A jako se v dospělosti vymezuji vůči rodině, z které pocházím, ne všechno se mi líbí, ne všemu rozumím, ne se vším souhlasím, ale je to moje rodina, jsem její součástí a mám své příbuzné ráda, tak hodně podobně to mám s církví. Nicméně pro ty, kdo mají s institucionalizovaným náboženstvím problém, mám pochopení. Už Augustin z Hippa na přelomu 4. a 5. století si byl vědom, že: „Je mnoho lidí, které má Bůh a nemá je církev, a je také mnoho lidí, které má církev, ale nemá je Bůh.“

 

Věřím, že Bůh má každého. Má každého rád. A chce, abychom o jeho lásce věděli a zažívali ji. To jsou pro mě Vánoce. Narozeninová oslava, na kterou jsou zváni všichni, protože oslavenci na všech záleží. Tradice dala té slávě rozmanitou podobu: stromeček, cukroví, koledy, jesličky… nebo půlnoční. V Praze se o vánoční noci rozsvítí v pěti desítkách kostelů. Osobně dávám přednost některému menšímu, třeba starému kostelíku na Poříčí. Lépe se tam rozjímá o tom, že o půlnoci něco končí a něco začíná a že o štědrovečerní půlnoci se těšení na mění v těšení z, zároveň ale že noci je teprve půl a ještě chvíli potrvá, než se zcela rozední.

 

Farář se ptá na hodině náboženství dětí: "Kdo chce jít do nebe?" Hlásí se všichni kromě Pepíčka. "Proč ty do nebe nechceš?" "Protože maminka říkala, že mám jít ze školy rovnou domů!" Jednoho dne jít rovnou domů bude znamenat jít do nebe. Do té doby si nebe můžeme jen představovat z odlesků, kterými se nám zrcadlí třeba v rozzářených dětských tvářích, v slzách dojetí, v úsměvu, doteku, laskavém slovu, anebo v těch křehkých momentech štěstí, pro které se nedostává slov. Jsou to taková vlídná Boží pohlazení. A právě to je moje přání k Vánocům: Nechme se pohladit!

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now