www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Putiš? Putim!

 

 

Název obce Putim je prý odvozen od historického trpného tvaru slovesa putovat. Takže něco jako být připutován? Nevím, ale ať už do této malé jihočeské vísky doputujete sami nebo se doputovat necháte, stojí to za to, zvlášť když si od toho nic moc neslibujete, čekáte díru a ke svému překvapení zjistíte, že je ta díra větší a malebnější, než jste si představovali.

 

Když jsem u těch představ: ležet Putim kdekoliv mezi 74. a 118. stupněm západní délky, potřebovala by parkoviště velké aspoň jako celá její náves. Turisté natěšení na místo osídlené už od dob Keltů by si mohli zvolit, zda si chtějí všechno prošmejdit sami podle malované mapičky s upozorněním na nejzajímavější objekty, anebo zda se nechají provést některou ze slavných postav literatury. Na výběr by byly hned dvě: Josef Švejk, zachumlaný do svého vojenského kabátu, by se této role mohl ujmout v sychravých dnech a v těch teplejších by ho mohl střídat Jan Cimbura v prácheňském kroji. A nikdo by z vesnice neodjížděl bez suvenýru, ať už by to byl Haškův nebo Baarův román, figurka jejich titulních hrdinů, Švejkova vojenská čepice pro pány nebo vyšívaný šátek pro dámy, klíčenka s přívěskem kapra z Podkostelního rybníka, nebo aspoň pohlednice. Jenomže my se nacházíme na 14. stupni východní délky a vedle nápadného nápisu info centrum visí nenápadná cedule informující o jeho zrušení. Skoro to vypadalo, že budeme mít za průvodce dvě čtyřicátnice, které s námi projdou celou vesnici, pěkně dům po domu, jenomže nás moc nezajímal stav místních vodoměrů, a tak jsme se nechali vést vlastními nosy a několika kaligrafickými cedulemi.

 

Na své si přišla i Mazdaléna. Zaparkovali jsme ji pod kostelem s výhledem na jihočeské baroko. Výhled to byl jedinečný, protože žádný další podobný štít už jsme v celé obci neviděli. I tak ale mají putimská stavení své kouzlo. Na všechny grunty na návsi shlíží č.p. 25, do kterého se v roce 1848 přiženil Jan Cimbura. A že to jsou pořádné grunty! Sýpky tu mají místo okýnek střílny, kamenné stodoly jako by někdo přenesl z burgundského nebo toskánského venkova, ostrovy oprýskaných vápenných omítek čekají na zanesení do map a prejzová soustřeší obrůstají zelení. Úvoz, kterým možná jezdíval i Cimburův žebřiňák, vede k rybníku. Pár chlapů v prsačkách tu zrovna přehazuje ryby ze sítě do kádí; vypadá to na výlov vynucený vedrem a nedostatkem kyslíku v rybníce. Občerstveni stínem košatých vrb stoupáme poledním sluncem vzhůru ke kostelu. Pár metrů od dveří cesta končí, kdoví, jak se stařenky v zimě doklouzají do lavic. Pod kruchtou tady neděli co neděli sedával i Cimbura a velice rád zpíval. Jeho jadrný, sytý hlas, jak vpadl, poznával´s mezi všemi hlasy. Není divu, už od pohledu má gotická stavba skvělou akustiku. Nedá mi to, zpoza mříží zanotuju kánon, klenba se přidává s druhým hlasem a brzy zpívají i všichni plyšáci v dětském koutku. Baarův Cimbura si zpíval pobožné, vážné písně i za pluhem, ale jen na podzim, když v přírodě bylo ticho. Po jaru naslouchal, protože zpívali skřivánci, sýkorky, pěnkavy, kosové a špačkové. Tak to se mu tady na hřbitůvku musí líbit, protože hned za zdí, před farou, stojí stará lípa a zní všemi hlasy ptactva nebeského. Zpívají nám do kroku, když scházíme k Blanici. U kamenného mostu stojí zkamenělý Švejk, nakročeno má k filmové četnické stanici, ale kdyby mohl, udělal by čelem vzad a v hospůdce u náhonu by si nechal načepovat protivínské pivo. Nejsem dobrý voják a pocházím z Krnova, takže si nechám nalít trojku kofoly. Ještě zaběhneme k železnému mostu, ale pěkně pomalu, aby nás nezastavila plácačka placatého policisty, a pak se vrátíme k autu a plni těch nejhezčích dojmů se vydáme zpět do příjemně chladné chalupy.

 

Vlastně ne hned a přímo. Ještě se zajedeme podívat na rybník v Tálíně, co když se nahání, tak dosahá voděnka k samému kraji a zaplavuje cestičku, co po ní chodili dva kamarádi ve dne v noci pro něčí modré oči. Ještě bych pochopila, že ti dva kamarádi složili písničku zrovna o tomhle rybníku, i když se v kraji najdou daleko hezčí. Ale že ten jejich popěvek s dosti divným textem zlidoví, to bych nehádala. Ale když Magdalena Dobromila Rettigová psala do své kuchařky recept na svíčkovou, taky možná nevěděla, že to jednou bude české národní jídlo a že si na něm na doporučení znalců pochutnám v písecké restauraci U Reinerů a že to bude lahodná tečka za vydařeným výletem.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now