www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Raději zešílet v divočině

 

Bylo to jednou takhle zkraje podzimu někde na stezce podél Jezerního potoka do Prášil. Už se smrákalo a z potemnělého lesa se ozval jelen. Vidět nebyl, ale já měla pěkně nahnáno i tak. Jako by troubil zpoza nejbližšího stromu. Nebýt Petra, skály po mém boku, zpět do civilizace bych se hnala úprkem. Jsem jedno z těch městských dětí, které sice rády vyrazí na procházku po značených cestách, ve volné přírodě se ale ztrácejí a divočina je leká.

 

Jsou ovšem i tací, kteří se ztrácejí v džungli civilizace a divočina je neděsí, nýbrž přitahuje. Některé natolik, že se v ní rozhodnou žít. Stáhnou se do ústraní, zvyknou si na nepohodlí, smíří se se samotou. Několik takových představuje kniha Raději zešílet v divočině. Jejímu autorovi, Aleši Palánovi, je samotářství a poustevnictví sympatické a blízké. I díky tomu si dokázal získat důvěru šumavských samorostů, kteří se mu otevřeli a sdíleli s ním – a jeho prostřednictvím i se čtenáři jeho knihy – své životní příběhy, postoje i niterné prožitky.

 

Na útěk z civilizace se nechystám. A po přečtení těch osmi rozhovorů už vůbec ne. Četla jsem je zachumlaná pod peřinou, šátek kolem krku, u postele termosku čaje s medem a citronem, a byla jsem vážně ráda, že se můžu pohodlně kurýrovat, aniž bych musela nejdřív obstarat zvířata, zajít pro vodu a naštípat dříví. Život na samotě o samotě dá zabrat i zdravému. Je ale hodně zajímavé číst o tom, jak se jednotliví lidé k tak extrémně solitérnímu způsobu života dostali, jak ho vnímají, jak je změnil, případně poznamenal, a nakolik jsou v něm šťastní. Některé výpovědi se mi líbily víc, jiné méně, pro některé jsem měla hluboké pochopení, jiné mě míjely. Ostatně i autor se vůči některým názorům zřetelně vymezuje. Nicméně všechny rozpravy působí velmi přirozeně, jsou vedené s citem, bez manipulace, bez odsuzování, je z nich znát respekt autora vůči těm, kdo ho nechali nahlédnout do svého světa. V jednom rozhovoru po vydání knihy dostal Aleš Palán dotaz, s jakým zpožděním se k samotářům donesou důležité zprávy, zda by jeho přátelé ze Šumavy třeba věděli, že je Donald Trump prezidentem Spojených států. Odpověděl takto: Ale já je opravdu nechci zkoušet. Jsou to mí přátelé a já je respektuji a možná existují důležitější zprávy, než kdo se stal americkým prezidentem. Třeba jak se tohle léto chovají mraky. Já o tom nic nevím a vy také ne. Tohle, co říkáte, je náš pohled – pochopitelný a civilizační. A ten jejich je jiný a já oceňuji že oni – tedy v drtivé většině – nezvedají varovný prst a neříkají, že se řítíme do záhuby.

 

Chování mraků má dobře napozorované Roman Szpuk. Jako pracovník meteorologické stanice na Churáňově to má i v popisu práce. Rozhovor s ním je do knihy zařazen úmyslně jako první, jako jakási vstupní brána do světa samotářů. Střídá ho rozprava s Martinou Kyselovou, první ze dvou žen v knize, která pracovala na českých i zahraničních farmách a poslední roky žije v maringotce postavené na louce, na které se pasou její čtyři kozy, kozel, kůzlata, dva osli, kolem pobíhá pes, několik koček, spousta hus, slepice a králíci. Dvojčata František a Ondřej Klišíkovi se od všech ostatních v knize liší nejen tím, že žijí ve dvou, ale i tím, že na šumavskou samotu nepřišli v dospělosti, ale narodili se na ní jako potomci rumunských Slováků, kteří sem byli po válce nalákáni, aby zabydleli vysídlené pohraničí. Rozhovor s Tonym je jeden z nejkratších, sotva dvacet stran, ale získal si mé sympatie, zdaleka nejen tím, že je jeho maringotka plná knih. Pokud zrovna nečte, poslouchá rozhlas, Vltavu, pije kafe, kouří cigáro a je spokojenej. Následuje Ruda, který svůj odchod z civilizace žije natolik radikálně, že ani nemá občanku, o zdravotním pojištění nemluvě. Extrémní je i jeho životní styl a názory, které se vymykají mému chápání. U Jáchyma Kaplana jsem zpozorněla, jeho jméno mi znělo povědomě. Pochází ze známé katolické disidentské rodiny a ve svém životním příběhu se dělí o zkušenosti z početné rodiny (je devátým z deseti dětí), z disentu a zlomových dnů a týdnů v roce 1989, z působení v undergroundové kapele, ze života ve squatu, z magie, vizí a hospitalizace na psychiatrii. Druhá žena v knize, Dáša Macháčková, stála v čele úspěšné písecké firmy s dvanácti zaměstnanci. Prodala ji a odešla bydlet na chalupu na samotě. Její stavení je načančané, ze zvířat má jen koně a kočky, bytosti, které vydrží bez péče, když se na pár dní vzdálí, třeba na vandr. Sbírku uzavírá rozhovor s Mirkem Sedláčkem, který na česko-bavorském pomezí samotaří už přes půl století.

 

Jakkoli rozdílné jsou osudy devíti představených samotářů i motivace jejich odchodu z civilizace, najdou se v jejich odpovědích i styčná témata. Tím nejvýraznějším společným rysem je duchovní rozměr jejich existence, život s přesahem. Někdo jako katolík, někdo se označuje za prokřesťanského pohana, někomu je blízké židovství, někdo hledá pravdu a poznání pomocí ezoteriky, New Age, magie. Osobně si můžu myslet, že cesta, po které ten či onen jde, nikam nevede, nebo skončí v močálu či na srázu propasti, nicméně jejich sdílení i mně připomíná, jak důležité je nepřestat hledat, a jak důležitou roli v tom hledání hraje ticho. Někdo se spokojí s chvílí ztišení v chrámu, někdo s meditací ve svém pokojíku, někdo odejde do kláštera a někdo do šumavských hvozdů.

 

Říká se, že mlčení je jazyk Boží. Já s Ním potřebuju zavést dialog, navázat na Jeho způsob mlčení. Budu tedy mlčet a třeba se dívat při adoraci na oltář. On bude taky mlčet – a uvidíme, co z toho povstane. – Já mluvím často se zvířaty. Pokřikuju třeba na ptáky: Nazdar, jdeš na žížaly? Takhle na ně volám, ale samozřejmě vím, že je to napůl samomluva, nejsem takovej šílenec, abych nevěděl, že mi pták nerozumí. Ale mluvím s nima, to jo. Mluvím i se stromama nebo s bouří. Když se ozve hrom, říkám: To máš pravdu, jasně! A když přijde opravdu pořádná šlupka: To je ono, neser se s tím! Strom, hvězdy ani Bůh nejsou vázaní na slovo, to jen my lidi. (Z rozhovoru s Romanem Szpukem)

 

Aleš Palán do knihy zařadil jen samotáře ze Šumavy, kteří si tento způsob života zvolili dobrovolně a vedou ho nejméně deset let. Za dva roky práce na knize se ale setkal nebo dověděl o dalších, z jiných končin. Příští kniha možná bude o nich. Nebo bude o dětech z rodin, které žijí mimo civilizaci a poprvé se s ní setkávají při zahájení školní docházky? Nebo bude o těch, kteří si samotu nevybrali, kteří zůstali sami třeba po smrti partnera? Ať už si autor zvolí pro své další obhlížení samotářství jakýkoliv úhel, bude-li výsledek byť jen z poloviny tak dobrý, jako setkání s šumavskými samotáři, je na co se těšit.

 

Palán, Aleš: Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři. Prostor 2018. Foto Jan Šibík, Daniela Matulová a Roman S

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now