www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Říše znaků

 

Pokud si zamanu představit si fiktivní národ, mohu mu dát vymyšlené jméno, veřejně s ním zacházet jako s románovým předmětem, založit novou Garabánii, tak abych ve své fantazii neohrožoval pověst žádné skutečné země (jenže pak ohrožuji pověst právě této fantazie ve znacích literatury). Také mohu, aniž bych měl jakkoli v úmyslu představovat či analyzovat skutečnost byť sebemenší (to jsou základní gesta západního diskursu), vybrat někde na světě (tam) určitý počet rysů (slovo s grafickým i lingvistickým významem) a z těchto rysů záměrně vytvořit systém. Právě tomuto systému budu říkat: Japonsko.

 

Říše znaků francouzského filologa a sémiologa Rolanda Barthese stála na mém seznamu knih k přečtení s vykřičníkem. Věděla jsem o ní jen to, že je o Japonsku, ale právě proto jsem si ji chtěla určitě přečíst. Je zajímavé, jak si můj mozek vytváří představy o čemkoliv prakticky bez mého vědomého přičinění. Nějakou představu měl i o této knize, jak jinak si vysvětlit mé překvapení, když jsem z regálu městské knihovny nevyklápěla tlustou bichli, ale útlý brožovaný svazeček rozměry menší než školní písanka. Snad mi to slovo říše v titulu evokovalo velikost, které jsem se však nedočkala. Ne pokud jde o vnější podobu. Obsahově je kniha rozmáchlá až až a sama je vlastně jedním velkým znakem. Ten znak, složený z obrázků, fotek a textů reprezentuje Japonsko, jak ho autor vnímal při své první cestě koncem 60. let. V té době mu bylo přes padesát a dlouhá léta se už věnoval vědě o znacích, sémiotice. Japonsko, tak neevropské a zcela jiné, ho ohromilo. A jeho kniha o něm o čtyři desítky let později ohromila mě. Nebo ochromila? Jen co jsem vstřebala překvapení z odlišného formátu, přišlo další, týkající se obsahu. Kdo byste čekali, že se autor rozepíše o japonském písmu, o kanji, znacích převzatých z čínštiny, byli byste překvapení taky. V krátkých a hutných esejích se autor věnuje rozličným zvláštnostem země vycházejícího slunce – sukiyaki, tempuře a jídelním hůlkám, divadlu bunraku, hernám pačinko, básním haiku, úklonám…  Na jednu stranu tak onu cizí zemi Evropanovi přibližuje, třeba když vysvětluje, jak se neztratit ve velkoměstě, ve kterém neexistují názvy ulic a tudíž ani adresy, jak jsme na ně zvyklí. Na druhou stranu přibližovaný svět povahou svého psaní zároveň odcizuje: Tempura je úplně zbavená smyslu, který tradičně přikládáme smažení, a tím je těžkost. Mouka se v ní znovu shledává se svou podstatou rozptýlené květiny, tak zlehka rozpuštěné, že vytváří mléko, a ne těsto; toto nazlátlé mléko pohlcené olejem je tak křehké, že stěží pokrývá kousek jídla, nechává prosvítat růžovou barvu krevety, zeleň papriky, hněď lilku, a zbavuje tím smažení toho, v čem spočívá naše kobliha, tedy slupky, obalu, hutnosti. Místy jsem se v autorových filozofických a filozofujících úvahách ztrácela. Ale možná jen nejsem až takový inťoš, za jakého mě mnozí považují.

 

Filozofům, bytostným lingvistům a opravdu vážným zájemcům o vše japonské mohu knihu s čistým svědomím doporučit. A zároveň se jim omlouvám, že o ní neumím napsat tak fundovaně jako Petr A. Bílek v Respektu nebo Petr Hrbáč v Hostu, ani tak poutavě jako Karel Veselý v Salonu. Proč jsem potom o této esejistické sbírce vůbec psala? Protože jsem se s vámi chtěla podělit o svůj úžas z prvního otevření toho svazečku. Že v něm totiž narazím na vzkaz v hektapodštině, to jsem opravdu nečekala. Podivný znak v knize o znacích! Jak víte z mého lednového článku, hektapodsky umím trochu psát, číst ale nedokážu vůbec, takže význam vzkazu mi zatím zůstává utajen. Třeba mi ho pomůžete odhalit.

 

Barthes, Roland: Říše znaků. Fra 2012. Překlad: Petr Zavadil.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now