www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Širišama

 

Něco vám mňouknu: Na spoustu věcí se dá zvyknout. A když nemáte okolnosti ve své moci, je jejich přijetí tím nejmoudřejším postojem. Vezměte si můj případ:

 

Že mě stáhli z ulice, ujali se mě v útulku a dali mě do kupy, za to jsem hodonínským vděčný. Ale aby mě pak někdo odvlekl od břehu Moravy až někam k břehům Vltavy, o to jsem se nikoho neprosil. Jen si zkuste představit, že vás zavřou do klícky, naloží vás do auta cizím lidem a ti vás tmou jarního večera odvážejí do neznáma. Vážně si mysleli, že mě uklidní ta plyšová myška, kterou jsem při svých hrách lehce rozpáral a kterou mi teď podstrčili pod tlapky? Byl to regulérní únos kočky, to mi nikdo nevymňouká. Jenomže ať jsem kňučel, kníkal, prskal, pomňoukával a skřípal, jak jsem chtěl, nebylo mi to nic platné. Měl jsem strach, přiznávám, až takový, že jsem si načůral do kalhot. Ještě že mě podložili přebalovací podložkou, to byl vážně skvělý nápad, jinak bych celou cestu ležel v louži. Řekněte sami, toužili byste po takovém prožitku po dalším cestování? A víte co? Stal se ze mě Pražák a jako echtovní Pražák se každý pátek sbalím a vypadnu na chalupu! To koukáte, co? Já taky.

 

Ti dva, co si mě k sobě bez ptaní nastěhovali, na to šli chytře. Věděli, že my kočky jsme bytosti teritoriální, takže první měsíc se tvářili, jako že nic, že žádná chalupa, žádné cesty, nanejvýš deset minut k veterináři, a pak zase rychle domů, za křeslo, do pelíšku, na okno, pod peřinu, ke škrabadlu. Mezitím studovali návody k použití koček, jak je navykat na přepravku, na auto, na cestování – a zjistili, že kdyby mi měli v každé fázi dopřát dostatek času na očuchání, označkování a přivyknutí, stihly by mezitím rozkvést, uzrát i opadat všechny třešně, jablka i švestky a domeček zapadnout sněhem. Veškerý nácvik se tak omezil na cvičné nasazování kšírků a těm jsem se nijak nebránil, vlastně jsem se jim ani nepodivoval, nijak mi nevadily. No a pak mě prostě jednou naložili, jeden řídil, druhý se posadil ke mně dozadu a jeli jsme. A já mňoukal a mňoukal a bylo to k ničemu. Nezastavilo je ani to, že jsem se znovu počůral a jednou dokonce poto – víte co. Další víkend se jelo zase a další zas a pak už vlastně skoro každý. A já pochopil, že ta cesta trvá něco přes hodinu člověčího času, že někdy kdovíproč uhneme z obvyklé trasy, ale vždycky dojedeme na stejné místo, a že stojí za to s vylučováním čehokoliv vydržet do cíle. Tak si své názory nechávám pro sebe a mňoukám, jen když mě vytočí serpentiny, anebo když se blížíme k cíli cesty, to abych těm dvěma připomněl, že vezou jednoho hodného tichého kocourka a že ho rozhodně nesmí zapomenout v autě, až budou vystupovat.

 

Onehdy mi promítli na internetu video s jakousi potrhlou zrzavou kočkou, která se za jízdy procházela po haubně pickupu. Zapomeňte, odmňouknul jsem jim rozhodně, já vám žádného maskota na kapotě dělat nebudu. Kdybych si měl vybrat, nevytáh bych tlapky z domu. Ale uznávám, že každý z těch rajónů, co jsou moje doma, má něco do sebe. V pražském bytě je teplíčko, přes den mám svůj klid a večer se mi věnují, s lehkým pocitem provinilosti, že mě nechali tak dlouho samotného. No a na venkově je taky prima. Sice ani tam nesmím ven, že prý kvůli drsným sousedovic kočkám, ale já si už venku užil svoje a jsem rád za střechu nad hlavou, takže to (většinou) respektuju. Chalupa je parádní, rád se honím za provázkem z kuchyně přes chodbu a světnici a zase zpátky, rád šmejdím na půdě, opájím se tisícem vůní, a když mě ta přemíra vjemů unaví, můžu si vybrat, jestli se stočím za oknem, na peci, v peřinách, na půdě, nebo na koberečku v kuchyni, abych to měl blízko k miskám, až na mě přijde hlad.

 

Hlad, jo ten já mám často. Myslím, že na mě už zase jde. To zas někdo bude mít kecy, že jsem dobře živený. Jasně že jsem, nejvíc je to znát na mé výstavní hebké srsti. Ale opovažte se říct, že jsem tlustý! To jste ještě neviděli velkého a robustního kocoura? Kde jsem to… aha, hlad. No, stejně už jsem naškrábal všechno, co jsem měl na srdci, tak že bych se šel odměnit? Myslím, že si to zasloužím. Nedávno jsem dostal nové jméno: Širišama. Když jednou zůstal přes den zapnutý počítač, zkoušel jsem si vyhledat význam toho slova, ale nepodařilo se mi to. Tak mi nezbývá, než věřit vysvětlení toho, kdo mi to jméno vymyslel. A věřím mu rád, protože se mi dost líbí. Jsem Širišama – Ten, jenž cestuje v klidu!

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now