www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Skleněný pokoj

 

Jsem Pražák, kterému se líbí Brno. Prý je to tím, že nejsem tak úplně Pražák. A údajně se to dá léčit. Já to své brnění ale kurýrovat nehodlám, mně se ta nemoc líbí. Záchvaty se navíc nedostavují často, a když už přece, probíhají velmi příjemně. Ráda vzpomínám třeba na ten ve Skleněnce, nebo na srdeční příhodu z minulé zimy.

 

Nevlídné lednové odpoledne zaťukalo na dveře hotelového pokoje a udělalo na mě chmurný kukuč zvířátka, s kterým si nikdo nechce hrát. Jak by taky, když bylo celé navlhlé, urousané a třáslo se zimou. Zželelo se mi ho a souhlasila jsem s procházkou. Nejdřív jen tak, nazdařbůh, chvíli jsme (to ušmudlané zimní odpoledne a já) okouněli u mantinelů veřejného kluziště a pak jsme popošli kousek dál a dírou v plotě jsme se vkradli na opuštěný fotbalový stadion. Někde tam jsem se podívala do mobilu, protože poflakování se brzy omrzí, a našla jsem nám jasný cíl. Jestli jsme my tady, tak tady – prstem jsem přejela na mapě dolů a lehce doprava – stojí vila Tugendhat.

 

Najít ji je otázka chvilky. Dostat se dovnitř trvá mnohem dýl, celé dny, ne-li týdny. Bez předchozí rezervace termínu je šance na prohlídku mizivá. Aťsi! Já stejně funkcionalismus nerada. Takže mi vlastně vůbec nevadí, že můžu jen do zahrady. Mám ji celou jen pro sebe, vlastně ne, dělím se o ni s tím vlezlým odpolednem, kterému se ale během společné vycházky přece jen trochu zvedla nálada a ukázalo o něco vlídnější tvář. Obešli jsme dům ze tří stran a pak zase zpátky, nechali se pěšinkou zavést po svahu mezi stromy, zahráli si s domem na schovku a vymýšleli jména pro sněhové ostrůvky rozeseté v moři zimující trávy. A já se pak otočila zpátky k domu, a třebaže mě funkcionalismus obvykle nechává chladnou, tady mě zabrnělo u srdce.

 

Obývací prostor je dočasně zabydlen skupinkou turistů. Já jen nakukuji přes prosklenou zeď a připadám si nepatřičně, jako nezvaný host, jako slídící vetřelec, jako narušitel soukromí. Dnes je to sice kulturní památka, muzeum, ale vila byla postavena jako něčí domov a ten někdo tady žil a nebýt historických zvratů, žili by tu dnes jeho potomci. A pro mě jako by tu opravdu byli. Oni sem patří, já ne, říkám si, když se Černopolní ulicí vracím k hotelu, už sama, protože rozveselené odpoledne uteklo kdovíkam, jen se po něm zaprášilo a setmělo.

 

Po téhle návštěvě jsem dostala chuť si znovu přečíst Skleněný pokoj Simona Mawera. Na britského autora zapůsobila prohlídka slavné brněnské vily natolik, že ji obsadil do hlavní role svého románu. Vlastně díky vzpomínce na něj jsem byla na tu stavbu zvědavá. A teď jsem byla díky stavbě zvědavá zase na ten román. Tentokrát jsem sáhla po originálním vydání a neskutečně jsem se s jeho četbou natrápila. Na vině ale nebyl jazyk: román stojí na příběhu, a na ten moje angličtina stačila. Ne, mě jen děsně iritoval způsob, jakým autor ten příběh vyprávěl. Osudy Fritze a Grety Tugendhatových, architekta Ludwiga Miese van der Rohe i vily samotné vydají na román, jenomže autor buď nedostal souhlas vylíčit příběh podle skutečnosti, anebo si ze skutečnosti vypůjčil jen námět a zbytek si chtěl napsat po svém, výsledkem zkrátka je koktejl historických i smyšlených postav, míst a dějů, koktejl, který víc opíjí než chutná. Čím si Vítězslava Kaprálová, Reinhard Heydrich nebo Černopolní ulice zasloužili ponechání pravého jména, zatímco architekt byl přejmenován na Rainera von Abta, zadavatelé stavby na Landauerovy a moravská metropole na Město (takto i v anglickém originále), přestože jejich skutečná identita je z kontextu tak jako tak zjevná? Snad velikostí role – vedlejší figurky směly zůstat samy sebou, protagonisté nikoliv. Nejzajímavějšími postavami knihy jsou nakonec ty, které si autor k příběhu zcela přimyslel – Laník, Katalin a především Hana. Ta prostor pokoje i knihy ovládla možná až moc, což ve chvíli, kdy je čtenáři nesympatická, ovlivňuje i celkové vyznění knihy. A to byl i můj případ. Spravím si chuť filmem, který byl podle románu natočen a příští rok se má promítat v kinech? Nevím. Váhám. Bojím.

 

V němčině stačí jedno písmenko na přetvoření skleněného pokoje ve skleněný sen: Glasraum – Glastraum. A stejně tak zvládne jediné písmenko udělat ze snu trauma. Prosklené vile nad Brnem se nedá upřít silný genius loci. Nad vysněné skleněné zámky si ale cením starých dobrých staveb z kamene. I když do nich někdy zatéká a pod střechou bytují kuny a hodují tesaříci. Ale to už je příběh jiného domu na jiném místě.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now