www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

Sláma i hedvábí

 

Nastoupili jsme do vlaku, který vyjížděl kolem sedmé hodiny, a za nějaké tři hodinky jsme dorazili na tokijské nádraží. V té době bylo Nádraží Tokio právě čerstvě dostavěné, ale byl v něm už i nádražní hotel, kde jsme pojedli. Já jsem tam poprvé v životě jedla hovězí steak. Ale bylo to přesně tak, jak to předvádějí vypravěči v komických výstupech rakugo. Vůbec jsem nevěděla, jak se takové cizí jídlo má jist, a tak jsem se snažila napodobovat pana bantóa, vedoucího v Okamotově podniku. Patrně jsem však nůž a vidličku odložila nějakým nesprávným způsobem, a než jsem se nadála, hbitě přiskočil číšník a můj talíř odnesl. Ještě dnes si vzpomínám, jak mi bylo líto, že jsem to nemohla dojíst, vzpomíná gejša Kofudži, narozená v 29. roce Meidži, tedy po našemu v roce 1896, v městečku Cučiura na břehu druhého největšího japonského jezera Kasumigaura severovýchodně od Tokia. Dnes v něm žije kolem sto čtyřiceti tisíc lidí, ale ještě před sto lety, v době překotných změn navazujících na zrušení rodového zřízení, to bylo maloměsto obývané řemeslníky, rybáři, gejšami, chudými nájemními dělníky i bohatými obchodníky a majiteli pozemků. A právě jejich vzpomínky a vyprávění zachycené v knize Sláma i hedvábí vytvářejí plastický portrét dnes již zaniklé podoby místa a líčí Život na japonském maloměstě před sto lety, jak zní podtitul českého vydání.

 

Pan Džuniči Saga vnímal, jak se město mění, jak mizí budovy a jak se vytrácejí staré zvyky. V Cučiuře působil jako lékař, a když navštěvoval staré pacienty, balil si do kufříku kromě stetoskopu a léků i magnetofonový  přístroj a po vyšetření nechával babičky a dědečky vyprávět a vzpomínat, jako třeba paní Haru Kuramočiovou: V den svatby bylo krásné počasí. Nastoupili jsme na vlak Cukubské železnice a jeli do Cučiury. Já už jsem byla oblečená do svatebního oděvu, dokonce jsem už měla na hlavě i veliký bílý čepec cunokakuši, jaký nosí nevěsty ve svatební den. Název čepce znamená „zakrytí růžků“ a naznačuje, že žena po svatbě může vystrčit růžky, ale před ní je musí pečlivě skrývat.

 

Nevěsta se narodila v roce 1900, nejstarší pamětník v knize o dvanáct let dříve a ten nejmladší v roce 1929. Jejich vyprávění vydal autor poprvé v roce 1981 vlastním nákladem pod titulem Cučiura, náš domov. V jiném vydání nesla název Portrét venkovského města a v anglické verzi vyšla jako Vzpomínky na hedvábí a slámu. Navzdory neshodám ohledně názvu knihy panovala záhy shoda na jejích kvalitách a v roce 1987 ji zahraniční korespondenti a novináři působící v Japonsku zvolili za knihu roku. Naprosto oprávněně. Navíc české vydání bylo připraveno s viditelnou péčí, na křídovém papíře, který dává vyniknout úchvatným ilustracím, jejichž autorem je Susumu Saga a z nichž mnohé, zejména ty černobílé, se vyznačují až fotografickou věrností. Největší dojem ale na mě udělal styl, kterým je kniha psaná. Kdo někdy zkoušel přepsat na papír ústní projev, stejně jako ten, kdo někdy četl neučesané záznamy orální historie, ocení přirozený styl příběhů, vyprávěných sice různými lidmi, různými jazykovými prostředky, různou mírou spisovnosti, vždy ale velmi plynule a čtivě. Svůj podíl na tom má jistě i výtečný překlad paní Vlasty Winkelhöferové, nositelky Řádu vycházejícího slunce, druhého nejvyššího vyznamenání, které Japonci udělují cizincům.

 

Poutavost vzpomínek kadeřnice, porodní báby, posledního kata, kováře, výrobce tatami, obchodníka s tófu nebo příslušníka jakuzy je dána nejen časovým odstupem, ale též velkou odlišností japonského způsobu života. Jemné nuance účesů gejš mi zůstávají navzdory doprovodným nákresům záhadou, mravenčí trpělivost výrobců rohoží překračuje mé chápání a výchovné metody otců vůči synům při předávání řemeslných zkušeností se vymykají jakékoliv představě Středoevropana 21. století, i když některým českým řemeslníkům by myslím podobná zkušenost prospěla: Nechci se ňák zbytečně chlubit, ale já dělal střechy poctivě. Když jsem řemeslu učil svého syna, klidně jsem mu shodil střechu a zničil celou jeho práci, pokud byla odbytá, i kdyby na ní dělal třeba několik dní. Než ho bít, nadávat mu a něco dlouze vykládat, bylo lepší mu to celý zničit. Aby si sám dobře zapamatoval, že pokud nebude pracovat hned pořádně, je ta jeho práce k ničemu.

 

Kdyby se mí prarodiče narodili v japonské Cučiuře, možná by se do knihy dostalo i jejich vyprávění (otcův otec byl ročník 1899 a matčina matka 1911).  Jenomže pocházeli ze Šumavy a ze západního Slovenska a já je nezažila dost dlouho na to, abych stála o jejich vzpomínky a abych si je pamatovala. Ještě je tady ale generace mých rodičů, tet a strýců, která má co vyprávět. Jenže někdy je snazší naslouchat cizím než těm nejbližším, a k vlastní škodě pak člověku unikají poutavé i úsměvné příběhy z rodinné historie, jako třeba ten o prvním banánu mojí mámy. Ale ten já si nechám pro sebe, vy si běžte poslechnout vlastní příbuzné, anebo číst o životě na japonském maloměstě před sto lety. Stojí to za to.

 

Saga, Džuniči: Sláma i hedvábí: Život na japonském maloměstě před sto lety: K-A-V-K-A 2019. Překlad Vlasta Winkelhöferová.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now