www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Slon na Zemplíne

 

Ještě zkraje roku 2006 jsem měla za to, že Slovensko končí v Košicích. Jenomže pak mě jedna tehdejší kolegyně vytáhla do svých rodných končin a já zjistila, že po zhruba pěti hodinách jízdy autem ze Skalice pokračujeme z Košic ještě víc než hodinu autem do Humenného a odtud ještě další hodinu do Nové Sedlice, nejvýchodnější slovenské dědinky, kde lišky dávají dobrou noc i v obecním znaku. K nejvýchodnějšímu bodu země na vrcholu slovensko-polsko-ukrajinského Kremence pak zbývá jen necelých deset kilometrů, přes Poloniny ale vede cesta pouze pro pěší a trvá tři a půl hodiny.

 

Před dvanácti lety jsem měla možnost poznat, že kraj na východ od Košic je pěkně rozsáhlý, našinec už se tu sotva domluví a život domorodců si svou jinakostí nezadá s exotickými kraji. Před pár dny jsem nabyla přesvědčení, že po čtvrtstoletí oddělené existence je pro mě i zbytek Slovenska terra incognita.

 

K tomuto poznání mě přivedl Andrej Bán v knize Slon na Zemplíne. Háček nad posledním písmenkem se neutopil v přehradě; sbírku třiadvaceti reportáží vydalo slovenské nakladatelství Absynt a já ji četla v originále. Zní to úsměvně, ale chvílemi mi přišlo, že narážím na tolik neznámých slov, jako bych četla text v němčině nebo v angličtině. Pokud víte, kdo je úžerník, co je to vôdzka a jakou činnost označuje sloveso okiadzať, klobouk dolů, já si to dohledávala ve slovníku.

 

Na internetový vyhledávač jsem se během četby vracela často, když jsem do něj zadávala kromě slovíček i jména a místa. Jinak Bánovy texty asi vnímá poučený čtenář, který témata reportáží zná z médií a který si zmiňovaná místa a osoby dokáže zasadit do širšího kontextu. Kdo jako já moc nesleduje ani české zpravodajství, natož slovenské, bude při čtení těch dvou set čtyřiceti stran zažívat pocity překvapení, zděšení, údivu, absurdity, zhnusení, lítosti, tísně, zmaru, beznaděje. Andrej Bán se věnuje zejména reportážím z konfliktních zón v Kosovu, Izraeli, Gruzii, Afghánistánu, Pákistánu, na Ukrajině nebo Haiti. Mohlo by se zdát, že na Slovensku se ve srovnání s uvedenými zeměmi nic neděje a je tu nuda. Sám autor píše: „Možno sa pýtate, čím je vlastne táto krajina zaujímavá. Na konci knihy, na konci pomyselného roadmovie od Čiernej nad Tisou po hranice s Rakúskom, by som mohol cynicky pokračovať v nedopovedanej otázke. Čím je zaujímavá krajina, kde nie sú vojny, etnické konflikty, genocídy, krajina, na ktorú nezaútočil nijaký terorista a jeho ľud nesužujú ani cunami či zemetrasenia?“ Svými reportážemi Andrej Bán dosvědčuje, že nuda na Slovensku není. Bohužel, chtělo by se dodat. Slon na Zemplíne je totiž jako jízda na horské dráze, kterou si člověk naprosto nepochopitelně užívá, i když se mu z ní zvedá žaludek.

 

Sbírka je to pestrá a zachycuje příběhy posbírané za posledních třicet let po celé zemi: dotační podvody se zemědělskou půdou na východním Slovensku, regionu s klanovým systémem a mafiánskými praktikami, protěžování „našich lidí“ vládní stranou Smer, nerovný boj s pytláky pod Tatrami, tabuizovaná arizace židovského majetku za Slovenského štátu, amnézie kolektivní paměti a příklon k nacionalismu, problematické soužití s Romy a těžko uvěřitelný případ policejního násilí s následkem smrti, tíživá témata odlehčená reportáží z rodné vsi národního zbojníka Jánošíka, úvahou o bezzubém jazykovém zákoně nebo historkou o toulavém psíku, který stmelil obyvatele sídliště v městečku Partizánske. To vše uvozeno mapkou s vyznačenými místy, o kterých je v knize řeč, a proloženo celostránkovými autorskými fotografiemi. A vyprávěno poutavě a nakolik možno i vtipně:

 

Ak si zoberiem mapu Slovenska, pravítko, ceruzku a vyznačím trojuholník medzi gemerskými mestami Hnúšťa, Jelšava a Revúca, dostanem obdobu slávneho bermudského trojuholníka. Ľudia sa tu stratili už dávno.

 

… Števo Pôbiš, drevorubač a rodinný priateľ. Všetky brezy a smreky v našej záhrade doniesol na pleciach ako malé a zasadil ich. Keď ho raz babka dôrazne požiadala, aby si pri vstupe do úzkostlivo čistej a práve povysávanej chalupy vyzul špinavé smradľavé baganče, zháčil sa a po handelsky (Čiernobaločania sú potomkovia nemeckých osadníkov) mäkko zvolal: „To bude horšô, ako keď som obúti.“

 

Jak už jsem naznačila, kniha ve mně vzbuzovala spoustu emocí. A aby jich nebylo málo, tak mě taky občas štvala nedotažeností a nedopovězením příběhů. Berte to ale jako pochvalu, protože právě tenhle aspekt mě vyprovokoval k tomu, že teď občas kouknu na stránky Denníka N a .týždňa. A jak jsem vybrané pasáže z knihy předčítala Petrovi, dostali jsme oba chuť se na Slovensko zase jednou podívat. Asi ne nutně do Čierne nad Tisou nebo do Magnezitoviec, ale ani ne zase jen do Bratislavy. Zajímavých míst je totiž na východ od českých hranic neúrekom!

 

Bán, Andrej: Slon na Zemplíne. Absynt 2018.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now