www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Tavarataivas

 

Sousloví německá komedie se zdá být stejně pochybné jako třeba vegetariánská sekaná a snímek Bez věcí nad věcí, který právě běží v českých kinech, má podle mě blíž k té sekané než ke komedii. Když si ale odmyslíte tu distribuční nálepku a smíříte se s tím, že tvůrci do svého díla nasekali leccos (překlad původního názvu je 100 věcí), tak to vlastně není až tak špatný kousek. Začíná sázkou, kvůli které se dva kamarádi na sto dnů vzdají všech svých věcí; ty jsou uloženy ve skladu a každý den si z nich Paul a Toni mohou vzít jen jednu jedinou věc. Zprvu jsou ve hře jen velké peníze, ale příběh vede postavy k poznání, že nemít prachy nevadí, ovšem nemít žádné kamarády, to vadí, jo, to vadí. Jestli vám ten námět přijde zajímavý a už koukáte, kde to hrají, tak ještě chvíli vydržte.

 

Režisér, scénárista a představitel jedné ze dvou hlavních rolí Florian David Fitz se totiž ve svém díle vydatně inspiroval dokumentárním snímkem finského filmaře Petriho Luukkainena. Ten si ve svých šestadvaceti letech po rozchodu s přítelkyní začal dělat radost nakupováním, a když pak byl jeho byt plný věcí, přiznal si, že ho ty krámy nedělají nijak šťastným. Můj byt je plný, ale já jsem prázdný, uvědomil si a rozhodl se pro roční experiment, který ho měl přivést k poznání, co ho činí šťastným. Pronajal si sklad a přestěhoval do něj všechny své věci. Opravdu všechny, takže skončil, vlastně začal, nahý v prázdném bytě. Každý den si mohl vyzvednout jeden předmět a zakázal si nákup jakýchkoliv nových věcí (jídlo mu obstarával bratr). Co myslíte, že si vzal první den? Sotva odbila půlnoc, běžel nahý zasněženými ulicemi pro kabát. Kdybych se někdy dostala do situace, že bude svrchník tím jediným, čím se můžu na holé zemi přikrýt, vzpomenu si na Petriho, který po několika hodinách mrznutí a převalování přišel na to, že je třeba vlézt nohama do rukávů a zapnout se do kabátu jako do spacáku. Zhruba po týdnu měl to absolutně nejnutnější a mohl si dovolit pár dnů nic nevyzvednout, aby si pak přinesl několik věcí najednou, třeba stůl i s židlí. Některé věci totiž dávají smysl teprve spolu s jinými. Po nějakých padesáti, šedesáti předmětech ke svému vlastnímu překvapení neví, co by si tak ještě vzal. Na konci roku se pak dělí o poznání, ke kterému dospěl: Vyžiju se sto věcmi a další zhruba stovku potřebuju pro radost.

 

Nechystám se tento radikální experiment zažít na vlastní kůži, ale ráda jsem se nechala vyprovokovat a sepsala si tu svoji stovku, bez které bych nemohla žít. Plynule na ni navazoval seznam toho, bez čeho bych žít nechtěla. A do obou se mi cpaly věci, bez kterých bych žít mohla, možná i chtěla, ale zatím nedokázala. Bylo zajímavé zjišťovat, čím je výběr nezbytností ovlivňován, jak se do třídění věcí a hodnocení jejich důležitosti promítá místo, kde člověk žije, práce, kterou vykonává, a že není tak úplně přímá úměra mezi tím, jak často člověk něco používá, a tím, jak nezbytné to pro něj je.

 

Ve finském dokumentu vystupují i Petriho kamarádi a příbuzní a mezi nimi vyniká jeho stařičká, drobounká, usměvavá a moudrá babička. Ona už ví a prozrazuje i svému vnukovi, že tvoje věci nejsou měřítkem tvého štěstí – musíš ho získat odjinud. A taky že věci nedělají domov, jsou to jen rekvizity. Zhruba v půlce filmu vstupuje do příběhu Maija, a čím víc prostoru se jí v Petriho životě dostává, tím méně ho zbývá pro věci, respektive pro přemýšlení o nich. Když kamera v samém závěru poprvé zaostří na dívčinu tvář, rozzáří se na plátně její úsměv jako ujištění, že štěstí a domov je možné najít a že přitom nesejde na tom, co máte, kolik toho máte a jestli vůbec něco máte. Záleží na tom, kde máte své srdce, protože tam máte i svůj poklad.

 

Je špatné mít nouzi. Jenomže ani život v dostatku nemusí být automaticky dobrý. Pokud si o tom chcete popřemýšlet a stojíte o impuls, zapomeňte na německou komedii a dejte přednost finskému dokumentu. K dohledání je pod názvem Mý věci, anglicky My Stuff, finsky Tavarataivas. S tak dlouhým finským slovem si internetový překladač neporadil, ale tavara je zboží a taivas je nebe, tak si to přeberte.  

 

Bez věcí nad věcí (100 Dinge). Režie Florian David Fitz. Německo, 2018.

Mý věci (Tavarataivas). Režie Petri Luukkainen. Finsko, 2013.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now