www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Tókaidó: Cesta podél východního moře

 

Někdy poté, co byl založen šógunát Tokugawa a faktickým hlavním městem se stalo Edo, i když císař nadále sídlil v Kjótu, a někdy předtím, než byl šógunát zrušen a Edu se začalo říkat Tokio, tedy někdy mezi lety 1603 a 1868 se v jednom zájezdním hostinci v Kjótu potkali malíř Hirošige, poslíček Čúbei, Rónin Kinko, gejša Sasajakko a mnich Hirotada. Anebo si to pletu? Možná se tu sešli úředník Jošijasu, sirotek Sacuki, stařec Micukuni, tanečnice Umegae a kupec Zen´emon. Až už ti, anebo oni, jsem jedna z nich a jeden z nich jsi ty a vydáváme se pobřežní cestou do východního hlavního města. Stará pobřežní cesta dlouhá 500 km nám potrvá asi dva týdny. Bohatí se uvelebí v nosítkách, méně bohatí v koňském sedle a chudí půjdou pěšky. Už sama cesta je tak trochu cíl: na své pouti se setkáme s laskavými pomocníky, ponoříme se do příjemně horkých pramenů, pokocháme se úchvatnými panoramaty, nahlédneme do chrámů a nakoupíme suvenýry a čas od času se s ostatními pocestnými setkáme v hostinci u prostřeného stolu.

 

Cesta podél východního moře je překlad titulu deskové hry Tókaidó, hry, která si mě naprosto získala a je bez přehánění jednou z mých nejoblíbenějších. Její koupě přitom byla spontánní a vlastně jen na základě japonského námětu a barvy krabice. Obsahem jsem byla po rozbalení nadšená ještě víc. Předně je tady herní materiál v nádherném a neskonale působivém výtvarném zpracování. Vedle stylizovaných obrázků poutníků v kimonech a pláštích jemných pastelových barev vynikají zejména krajinná panoramata skládaná ze tří, čtyř a pěti na sebe navazujících karet. A pak tady máme pravidla, herní princip, který se zcela obejde bez hrací kostky a při kterém si poutník sám volí, o kolik polí se posune. Pohyb vpřed ale není úprkem, už jen proto, že na tahu je vždy ten, kdo je nejvíce vzadu, a v každém ze čtyř hostinců na trase na sebe všichni čekají. Na proniknutí do pravidel stačí jedna zkušební hra, první pouť hraná obvykle bez karet postav. Pocestným, kteří cestu mezi dvěma historickými správními středisky podnikají častěji, se nabízí hned několik herních variant, třeba putování v opačném směru, chudší nabídka v hostincích nebo změna počátečního jmění v měšci. Hry pro více hráčů (v tomto případě až pro pět) obvykle pokulhávají při hře ve dvou. Pro Tókaidó to neplatí: díky promyšlené úpravě pravidel pro tuto herní situaci si cestu podél východního moře užijete s jedním spolucestujícím stejně příjemně, jako ve větší skupině.

 

Autorem hry je Antoine Bauza, podepsaný pod mnoha úspěšnými deskovkami, mezi jinými i pod hrou o nenažrané pandě Takenoko, kterou jsem vychvalovala nedávno. Autor, bezvadná hratelnost a inspirace Japonskem jsou jedinými společnými prvky. Tókaidó je totiž plně své a má i svou vlastní atmosféru, nebojím se napsat, že téměř zenovou. Jedna z her, kterou je radost hrát, i když nevyhráváte.

 

Povídání o výjimečné hře zakončím výjimečným pozváním do čajového studia našeho kamaráda Tomáše Rajnocha. Právě tam si s námi můžete přijít 17. května 2017 od 7 večer Tókaidó zahrát a ochutnat i nějaký dobrý japonský čaj. Už se na vás těšíme – jen se prosím předem nahlaste!

 

Bauza, Antoine a Naïade: Tókaidó. Funforge Studio 2012.

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now