www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Tři blízcí neznámí

 

Robertovi bylo devatenáct, když ve starém červeném volvu odjel z domova na studia. Ještě ani nenašel svůj pokoj na koleji a už ho všichni zdravili jako starého známého, kluci ho plácali po zádech a děvčata ho vítala polibkem, jen ho oslovovali Eddy a on se jim marně snažil vysvětlit, že se jmenuje Bobby a že žádného Eddyho nezná. A pak mu na dveře zaklepal Eddyho spolubydlící. Ten věděl, že jeho kamarád se školou skončil. Jenomže kluk, kterého měl před sebou, nebyl Eddymu jen podobný, byl identický. Jsi adoptovaný? bylo to první, nač se nového spolužáka zeptal. A narodil ses 12. července 1961? Tak máš dvojče. Ještě ten den Eddymu zatelefonovali, potom sedli do auta a vyrazili za ním. Příběh sourozenců, kteří se díky těžko uvěřitelné náhodě po tolika letech našli, se záhy ocitl na prvních stranách novin. David se o svých netušených bratrech dozvěděl právě z tisku a zpečetil neuvěřitelnost příběhu: Myslím, že jsem třetí!

 

V prvních minutách dokumentárního filmu Tima Wardla Tři blízcí neznámí vyprávějí dnes už padesátníci Bobby, David a jeho kamarád o podivuhodném setkání a jejich vzpomínky na plátně ožívají v hraných scénách a archivních záběrech. Žili, byli bratři tři. Narodili se mladinké svobodné matce a v šesti měsících byli umístěni do různých rodin. Ani oni, ani jejich adoptivní rodiče o existenci ostatních bratrů nevěděli. Po devatenácti letech se najdou a padnou si do náruče. V euforii dohánějí ztracená společná léta. Fascinováni jeden druhým fascinují i veřejnost, média je milují, jejich život je velkým trojitým večírkem.

 

Víc jsem o jejich osudu před zhlédnutím filmu neviděla, a pokud ho chcete vidět, vřele vám doporučuji si víc nezjišťovat. Režisérovi snímku se zdařilo natočit dokument, který si v načasování dějových zvratů nezadá s detektivkami. Když jsem si zhruba po půlhodině říkala, že příběh znovunalezených trojčat odvyprávěl nějak rychle a o čem teda bude zbytek filmu, přišlo první odhalení. A pak ještě jedno. Pohádka o třech bratrech se překlopila v psychologické drama. Jako divák jsem odkrývala pozadí adopcí ve stejném sledu a se stejným překvapením, jako svého času Bobby Shafran, Eddy Galland a David Kellman. Tim Wardle podává dechberoucí příběh trojčat skvěle a cenu na festivalu Sundance za storytelling – způsob vyprávění příběhu – získal plným právem.

 

Film díky svému námětu a otázkám, které klade a na které hledá odpověď, pracuje s emocemi a budí emoce. Po přehrání digitálního záznamu zůstalo v malém sále pražského kina Atlas zhasnuto. Už doběhly i titulky a plátno potemnělo. Asi jen někomu chvíli trvalo, než rozsvítil, ale ta temná chvíle se přilepila k právě skončenému filmu a podtrhla smutek, který ve mně osud trojčat vyvolal. Zároveň jsem ale měla radost, a dovolíte-li si namítnout, že se smutek a radost vylučují, dovolím si já s vámi souhlasit. Dokument o trojčatech má své kladné i záporné hrdiny, není nezaujatý, ale ani černobílý. Kdybych si mohla s některou z postav zajít na šálek čaje, bez dlouhého přemýšlení bych si vybrala novináře Lawrence Wrighta. Chci věřit, že by souhlasil. Chvíli bychom si povídali o počasí, já bych se ho hloupě zeptala, jaké to je psát pro noviny, které zná celý svět, on by se mě moudře nezeptal, jaké to je psát na blog, který nezná skoro nikdo, a pak bychom se ponořili do stěžejní otázky příběhu rozdělených trojčat: jsme tím, kým jsme, díky genům, nebo díky výchově?

 

Tři blízcí neznámí (Three Identical Strangers). Režie: Tim Wardle. USA, 2018.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now