www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Ťuhýk s povolením lítat

 

Asi by se na to přišlo dřív, nebýt prázdnin. Tak se totiž stalo, že když mě knihovnice upozornila, že mi nemůže knížky na prošlou open card půjčit, byla průkazka neplatná už téměř měsíc. Poznámka pod čarou pro mimopražské: průkazka na MHD se dá v Praze zaregistrovat též jako čtenářský průkaz do městské knihovny. A o open card už jste určitě slyšeli nebo četli a ta zpráva se bezpochyby hemžila výrazy jako zneužití dominantního postavení, nerovné cenové podmínky apod. To se pak jeden nemůže divit, že se páni radní uradili tuto kartu se špatnou pověstí nahradit. Nic platno, že kartička sama za nic nemůže, že i občan je v tom nevinně, že mu lety používání přirostla k srdci a že s jejím příjemně červeným odstínem sladil i barvu peněženky: platnost expirované karty se neprodlužuje. A ať se vám to líbí, nebo ne, chcete-li k přepravě po městě využít veřejnou dopravu, potřebujete lítačku. Řeknu vám na rovinu, že mně se to teda nelíbí. Už jen ten název! Já chci po Praze jezdit, ne lítat!

Teď ale stojím v knihovně a tvářím se zaskočeně, protože jsem zaskočená. Místo vybraných knížek si z pultíku odebírám informační letáček a v duchu zpochybňuji svou hrdost na pěstovanou netečnost vůči reklamním plakátům, protože ani masivní kampaň na lítačku mě nepřiměla zkontrolovat si platnost své karty. Pykám honbou za pokladem ulicemi rozpáleného města. Z letáčku vyčtu, že nechci-li na novou průkazku čekat dva týdny, mohu si ji zařídit expresně na čtyřech vybraných kontaktních místech. Než do nejbližšího z nich zamířím, volám na infolinku, jak mají otevřeno. Že prý do osmi večer. Dobrá zpráva, je krátce po čtvrté, mám tedy slušnou šanci to stihnout.

Letáček mě dále přátelsky nabádá vzít si s sebou fotografii, abych se nemusela vracet od přepážky. Splihlá, jak jen ženská v třicetistupňovém vedru může být, hledám fotobudku. Jindy stojí na každém rohu, teď se ale všechny ztratily a trvá mi dobrou čtvrthodinu, než nějakou najdu. Na to, že se setkáváme poprvé, mi teda nepřijde dvakrát přátelská. Tak třeba mě nutí dostat hlavu doprostřed malé obrazovky, takže šroubuju stoličku dolů, co to jde, až sedím málem na zemi s koleny pod bradou. Navíc se mnou mluví tak potichu, že ji přes hluk za záclonkou sotva slyším; když si ale vyberu rozměr a počet fotek a dojde na placení, zařve na mě to své: Vhazujte mince!, že bych jí snad vysypala všechny peníze, co mám, a ještě si půjčila od kolemjdoucích. Nedá si pokoj, dokud nedostane svých pět zlaťáků. Pak se vrátí k šepotu a diriguje mě, ať se dívám rovně, ať si nečtu monitor (to se snadno řekne, když já ale bez titulků tohle představení nezvládám) a ať se neusmívám (ani pomyšlení)! Čtyři – tři – dva – jedna – pal! Celkem čtyřikrát to cvakne a je na mně vybrat ten nejmíň vytřeštěný snímek k vytištění. Pak už mě budka nezdvořile vyhazuje, ať si na ty obrázky koukám počkat venku. Obcházím ji ze všech tří stran a už už propadám panice, že ten otvor nenajdu a ty snímky tam zůstanou, až je vyloví někdo cizí, a ten že se vyděsí a já ho budu mít na svědomí, když konečně zpozoruji nenápadnou štěrbinu uprostřed nápadného nápisu. Popadnu fotky a mizím.

Na úřad je to kousek a na řadu přicházím bez čekání. Jenže ouha. V okamžiku, kdy po mně úřednice chce občanský průkaz, si uvědomuju, že je v manželově peněžence. Byli jsme totiž ráno mimo Prahu, peníze jsem si nebrala, jen jsem si k němu dala občanku, jelikož jsem Husákovo dítě a zřídkakdy opouštím své bydliště bez dokladu totožnosti. A tak volám svému muži, je-li ještě v práci, vyzbrojuju se na cestu porcí oříškové zmrzliny a vyrážím proti proudu přemnožených turistů hlouběji do nitra Starého Města přímo přes rynek s orlojem pro stěžejní důkaz své identity.

Jako bych přešla devatero skal a devatero pouští, nacházím konečně své vysvobození. Princ s bílým vozem mě doveze zpět na úřad, kde za dalších pět zlaťáků dostávám tu ošklivou novou kartu, na kterou mi přehrají hezkou starou fotku (existenci čerstvého snímku zbaběle zatajím) i roční kupón. Uf! Můžu vyletět ze dveří a svobodně lítat třeba v oblacích. Mám přece oprávnění: lítačku, z které by jeden zezelenal!

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now