www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Velké ticho

Jaké je ticho? Spisovatelé i běžní mluvčí jazyka disponují mnoha více či méně ustálenými spojeními a zadat si ta různá ticha do vyhledávače na internetu napoví též něco o našem vnímání ticha. (Přemýšlela jsem, jak následující příklady seřadit a okomentovat, ale nakonec nechávám v pořadí, jak mě napadaly, a v závorce uvádím počet nálezů na Googlu.) Známe tedy ticho hluboké (9730), mrtvolné (4140), trapné (20600), rozpačité (5020), tísnivé (2020), tíživé (9240), konejšivé (108), hlasité (3370), plíživé (125), hrozivé (929) a výhružné (199), podezřelé (4930), kostelní (232), horské (598), bouřlivé (34), něžné (128), blažené (4360), léčivé (509), posvátné (3080) a nakonec třeba ještě absolutní (15300). Všimli jste si té ambivalence? Ticho na jednu stranu děsí, nebo je přinejmenším nepříjemné, a zároveň je žádoucí a vyhledávané. Absolutní ticho je ovšem k nesnesení. Dobrovolníci ve speciálních laboratořích vydrží sotva pár minut, i rekordmani začínají nejpozději po 45 minutách halucinovat. Ale dobře nám nedělá ani neustálý hluk.

 

Znají to dobře hlavně učitelky a maminky, že překřičet děti zvyšováním hlasitosti vyvolá jen ještě větší míru hluku. Trik je právě v tom, že svůj hlas ztišíte. Co platí na děti, můžete zkusit i na sobě. Pro jednou nezapnout doma rádio ani televizi jako kulisu, mluvit trochu tišeji, než jindy, netřískat nádobím ani dveřmi, nebo posekat trávu kosou místo sekačky. Když se podaří ztlumit vnějšek, dostane se ke slovu vnitřek. A teď nemyslím zrovna kručení břicha. To, k čemu navádím, je hledání velkého ticha.

 

Je to ticho Velkého pátku. Na první poslech může působit děsivě, úzkostně a beznadějně. Ale není to prázdnota, zmar a nicota, není to absolutní ticho, které zbavuje smyslů. Kdo má odvahu se do velkopátečního ticha ponořit, ten naopak může najít smysl všeho, může zaslechnout kroky života a šepot lásky. Jenomže psát o takové zkušenosti se dá leda tak ve verších. Výstižnější je o prožitku velkého ticha mlčet.

 

Snad právě to vedlo režiséra Philipa Gröninga k tomu, že titulem Velké ticho pojmenoval svůj dokumentární film o životě mlčenlivých kartuziánských mnichů. Je to film naprosto výjimečný, jako jsou výjimeční i jeho aktéři. Povolení natáčet v klášteře Grande Chartreuse se režisérovi dostalo po dlouhých šestnácti letech od jeho žádosti. Žil pak půl roku mezi mnichy a jako tichý svědek dokumentoval jejich každodenní život, práci, modlitbu, mlčení, společné procházky. Záběry sestříhal do bezmála tříhodinového snímku, ve kterém nezazní žádné komentáře ani žádná filmová hudba. I po letech od prvního zhlédnutí si pamatuju neslyšné padání sněhu, pohyb nůžek střihajících látku na nový hábit, nebo dlouhé záběry do tváří jednotlivých otců a bratří.

 

Jeden z nejpřísnějších katolických řádů (na celém světě čítá necelých 400 mnichů a mnišek) byl kdysi zastoupen i u nás – existenci kláštera na Smíchově dokládá název ulice Kartouzská. Co jsou kartuziáni zač, je krásně shrnuto, mj. též v češtině, na stránkách slovinské kartouzy Pleterje.

 

Velké ticho stojí za to vidět. A stojí za to hledat a prožít to svoje ticho, i kdyby mělo být zatím jen malé.

 

Velké ticho (Die große Stille). Režie: Philip Gröning. Německo/Francie/Švýcarsko, 2005.

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now