www.laniusminor.cz

© 2016-2019 by Marie Jandová Created with Wix.com

Vézelay aneb Věčnost po burgundsku

 

Z přídomku burgundské vesničky Vézelay věčný pahorek by bylo možné dovozovat, že zdejší usedlíci měli neochvějnou důvěru v tektonickou stálost svého kopce, ale mám oprávněný důvod domnívat se, že ono místní přízvisko nesouvisí s geologií, nýbrž s teologií. Na nejvyšším místě podlouhlého návrší totiž stojí románská bazilika sv. Máří Magdalény, prostor, kde se poutníků dotýká paprsek věčnosti. Mě se dotkl v horkém létě roku 2003. 

 

Než budu pokračovat, ráda bych napověděla výslovnost stěžejního toponyma tohoto článku. Francouzi vyslovují některé hlásky kdoví proč jinak než Češi, ale než se snažit o zavřené e, je snazší číst Vézelay prostě jako byste přečetli české slovo vezle, tedy kdyby takové slovo existovalo. A pokud byste někdy měli o Vézelay mluvit v přítomnosti nějakého francouzštináře či dokonce rodilého Francouze, tak u toho vezle trochu přimhuřte oko a doufejte, že ho přimhouří taky.

 

Je to patnáct let, celá věčnost, ale jako bych tam stála včera. A včera jako by se psal rok 1104 a stavbu právě vysvětili. Možná ale kalendář ukazuje o nějakých třicet let víc a já stojím v nartexu, dostavěné západní předsíni zvíci basketbalového hřiště, sloužící coby shromaždiště poutníků, a namačkaná mezi souputníky, po dlouhé cestě poněkud zavánějícími, se snažím dát trochu do cajku, vytřepat prach a přičísnout se, než předstoupím před Krále králů. A stejně tak může být poslední březnový den roku 1146 a já se nechávám zapálit plamennými slovy Bernarda z Clairvaux a přidávám se k druhé křížové výpravě. Anebo je mi o dvacet let víc a ten, koho slyším, není cisterciácký opat, nýbrž vyhnaný arcibiskup z Canterbury Thomas Becket. A dost možná stojím v novém raně gotickém chóru zkraje července 1190 a mávám francouzskému králi Filipu II. Augustovi a anglickému králi Richardovi Lví srdce, vyrážejícím společně na třetí křížovou výpravu.

 

Ráda se do Vézelay vracím. Už se tam ale netrmácím nočním autobusem do Dijonu a dál vlakem. Dávám přednost zaletět si tam v myšlenkách, vmžiku a kdykoliv. Třeba krátce po slunovratu, na svátek Jana Křtitele, kdy se sluneční paprsky pronikající do hlavní lodi okny v jižní a severní zdi spoji a vykreslí na kamenné podlaze světelné dlaždice, vedoucí od středového sloupu předsíně, zdobeného bustou Jana Křtitele, až do chóru. Anebo o Vánocích, kdy jeden přesně namířený paprsek nasvítí scénu na tympanonu bočního portálu nartexu, na níž archanděl Gabriel zvěstuje Panně Marii, že počne a porodí syna. Světlo je v prostoru baziliky povýšeno na úchvatný architektonický prvek. Čím hlouběji do chrámu člověk vstupuje, tím více světla ho obklopuje, a každým krokem blíž k oltáři se dějinné zvraty a tragédie, kterých toto místo nebylo ušetřeno, dostávají do správného světla.

 

Osvícení je stav blízký závrati. Kde najít pevný bod? Nabízí se pilíře, je jich tu více než sto a jen co se poutníkovi přestane točit hlava z prozření, může ji zaklonit a popatřit na hlavice těch sloupů. Popis plastik, které je zdobí, a jejich alegorický a mystický výklad by vydal na celou sérii přednášek. Adam a Eva v ráji, stavba Noemovy archy, Daniel v jámě lvové, boj Davida s Goliášem, Josef a žena Putifarova, Mojžíš zabíjející Egypťana, Jákobův zápas s andělem, čtyři řeky ráje, Mojžíš a zlaté tele, vyvedení sv. Petra z vězení, vidění sv. Antonína… a zřejmě neslavnější výjev nazvaný Mystický mlýn, symbolizující dovršení Starého a počátek Nového zákona v Ježíši Kristu. Je možné, že tohle všechno někdo vytesal v první půlce 12. století? A že se z převážné většiny jedná o originály, které přežily – na rozdíl od výzdoby exteriéru – i řádění revolucionářů?

 

Kameny baziliky ve Vézelay by měly co vyprávět. O stavitelích a kamenících, o vzmachu i zmaru přilehlého kláštera, o ničivém požáru, o nedostavěné věži, o romantizující rekonstrukci architektem jménem Viollet-le-Duc (takovým francouzským Josefem Mockerem), nebo o bezmála miliónu poutníků ročně, těch, co putují odněkud sem, i těch, co putují odtud někam, třeba do Compostelly. O tom všem ale místo kamenů vyprávějí kroniky a cestopisy a bedekry. Kameny moudře mlčí, protože znají sílu a moc ticha.

 

Do samého srdce chrámu, do krypty před svatostánek pronikají mříží z chóru první sluneční paprsky, aby se poklonily svému Stvořiteli. V samém srdci chrámu, v kryptě před svatostánkem, klečí mladý mnich, aby vzdal dík svému Pánu. Tak jsem je přistihla – slunce, mnicha a jejich Boha. Jsou fotky, které nevyfotíš, obrazy, které nenamaluješ – protože jen srdce pojme čtvrtý rozměr.

 

Vyprávění o mém hledání čtvrtého rozměru ve Vézelay si nechám na jindy. Tentokrát jsem vás chtěla jen zavést na jedno pozoruhodné místo. Jelikož mě ale přepadají pochyby, zda jsem jako průvodce za něco stála, odkážu vás na článek o Vézelay na stránkách věnovaných románským památkám Burgundska, protože text je sice psaný francouzsky, je ale proložen bohatým obrazovým materiálem.

 

A já si vezmu příklad z kamenných kvádrů a odmlčím se. Zda na chvíli, či na věky, ví Bůh.

 

 

 

Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now